Neopustím svého syna: Otcova bitva proti chladné matce

„Vypadni! A vezmi si toho spratka s sebou!“ křičela na mě máma, zatímco venku zuřila bouřka a hromy otřásaly starým panelákem v Ostravě. V ruce jsem držel malého Filípka, který se ke mně tiskl a plakal. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá celý svět. Bylo mi teprve dvacet tři, otec Filípka sotva rok a už jsem stál na chodbě s igelitkou plnou plenek a bezradností v očích.

„Mami, prosím tě, vždyť nemáme kam jít! Je noc, venku leje!“ snažil jsem se ji přesvědčit, ale ona jen zabouchla dveře a já slyšel cvaknutí zámku. Stál jsem tam, promočený, s dítětem v náručí a hlavou mi běžely všechny ty hádky posledních měsíců. Máma nikdy nechtěla, abych si Aničku nechal. Tvrdila, že je to jen další problém navíc, že jsem mladý a měl bych myslet na sebe. Jenže já Filípka miloval od první chvíle, co jsem ho držel v náručí.

Zavolal jsem tátovi. „Tati, prosím tě, můžeš nás vzít k sobě? Máma nás vyhodila.“

Chvíli bylo ticho. „Víš, že to nebude jednoduchý. S Alenou jsme spolu krátce a ona děti moc nemusí… Ale přijeďte.“

Nasedl jsem do noční tramvaje a Filípek mi usnul na rameni. Všichni v kupé na mě koukali – mladý kluk s dítětem, bez domova. Cítil jsem se jako největší ztroskotanec. V hlavě mi zněla slova mámy: „Nikdy z tebe nic nebude.“

U táty jsme přečkali první noc. Alena mě ráno přivítala s kyselým výrazem: „Doufám, že to nebude na dlouho.“ Táta se mě snažil podržet, ale bylo vidět, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Filípek byl neklidný, pořád plakal a já nevěděl, jak ho utišit. Chyběla mu máma – jeho skutečná máma, která nás opustila hned po porodu. Nikdy jsem nepochopil proč. Prý na to nebyla připravená.

Začal jsem hledat práci. Každé ráno jsem bral Filípka do kočárku a objížděl Ostravu – od supermarketu k supermarketu, ptal se na brigády. Všude mě odmítali: „Máte dítě? To nejde.“ Nebo: „Potřebujeme někoho na směny.“

Jednou večer jsem seděl v kuchyni u táty a Aleny a slyšel jejich rozhovor za dveřmi:

„On tu nemůže zůstat věčně! Já chci klid! A ten malej pořád řve!“

„Je to můj syn… Nemůžu ho jen tak vyhodit.“

„Tak si vyber!“

Srdce mi bušilo až v krku. Připadal jsem si jako přítěž. Ale když jsem se podíval na Filípka spícího v postýlce z druhé ruky, věděl jsem, že ho neopustím.

Po týdnu mě táta požádal, abych si našel něco jiného. „Promiň, Honzo… Alena už to nezvládá.“

Znovu jsme byli na ulici. Přespávali jsme v azylovém domě na Fifejdách. Tam jsem poznal další otce v podobné situaci – většinou rozvedené nebo opuštěné chlapy, kteří bojovali o své děti. Jeden z nich, Petr, mi poradil: „Zkus sociálku. Mají programy pro samoživitele.“

Na úřadě mi nabídli místo v chráněném bydlení pro rodiče s dětmi. Nebylo to nic moc – malý pokojík s kuchyňským koutem a společnou koupelnou na chodbě. Ale byl to začátek.

Začal jsem pracovat jako skladník ve večerce. Majitelka paní Novotná byla přísná, ale spravedlivá: „Hlavně přijď včas a neflákej to.“ Filípka mi přes den hlídala starší sousedka paní Květa za pár korun.

Jednoho dne přišla máma do obchodu. Stála u pultu a dívala se na mě s ledovým výrazem.

„Tak co? Už sis uvědomil, jaký je to život? Myslela jsem to s tebou dobře.“

„Mami… Já vím, že jsi to myslela dobře. Ale Filípka nikdy neopustím.“

„Jsi tvrdohlavý po otci,“ řekla a odešla.

Večer jsem seděl u postýlky a díval se na spícího syna. Přemýšlel jsem o tom, co všechno jsme spolu přežili za pár měsíců – odmítnutí od vlastní mámy, nejistotu u táty i pohledy lidí na ulici.

Jednou za mnou přišla paní Květa: „Honzo, jsi dobrý táta. To dneska není samozřejmost.“

Začal jsem věřit, že to zvládnu. S Filípkem jsme si vytvořili vlastní svět – chodili jsme do parku krmit holuby, stavěli jsme bábovky na pískovišti a večer četli pohádky.

Po roce jsem dostal nabídku na lepší práci ve skladu větší firmy. Konečně jsme si mohli dovolit malý byt 1+1 v Porubě. Když jsme se stěhovali, Filípek už běhal po chodbě a smál se.

Občas mě přepadne smutek – proč mě máma tak nenáviděla? Proč mě vlastní rodina odvrhla? Ale pak se podívám na svého syna a vím, že všechno mělo smysl.

Možná nejsem dokonalý otec ani syn. Ale nikdy bych svého kluka neopustil.

A co vy? Myslíte si, že rodina by měla stát při sobě za každých okolností? Nebo jsou chvíle, kdy je lepší jít vlastní cestou?