Nečekané zprávy na telefonu mého šedesátitříletého manžela: Cesta od pochybností k obnovené lásce

„Kdo je ta Jana?“ vyhrkla jsem, sotva Karel vešel do kuchyně. V ruce jsem svírala jeho telefon, displej stále rozsvícený a na něm řetězec zpráv, které jsem si nedokázala vysvětlit. Bylo už pozdě večer, v bytě ticho, jen tikot hodin a můj zrychlený dech. Karel ztuhl ve dveřích. „Cože?“ zeptal se tiše, ale v očích mu probleskla panika.

Byli jsme spolu čtyřicet let. Vzali jsme se v roce 1984, když mi bylo dvacet jedna a jemu třiadvacet. Prožili jsme spolu všechno – revoluci, narození dětí, první dovolenou u moře v Jugoslávii i těžké časy, kdy jsme neměli na zaplacení nájmu. Naše děti, Klára a Jakub, už dávno vyletěly z hnízda. Zůstali jsme sami v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Myslela jsem si, že nás už nic nemůže překvapit.

Ale teď jsem tu stála s jeho telefonem v ruce a srdce mi bušilo až v krku. Zprávy od nějaké Jany – „Děkuju za krásný večer“, „Myslím na tebe“, „Brzy se zase uvidíme?“ – mi připadaly jako ledová sprcha. Karel mlčel. „Tak co? Vysvětlíš mi to?“ hlas se mi třásl.

„To není tak, jak si myslíš,“ začal konečně. Ale já ho nenechala domluvit. „Tak jak to je? Po tolika letech? To ti nestačím?“ slzy mi stékaly po tváři a já se cítila ponížená a zrazená.

Karel si sedl ke stolu a zabořil hlavu do dlaní. „Prosím tě, sedni si,“ řekl tiše. Nechtěla jsem, ale nohy mě neposlouchaly. Posadila jsem se naproti němu. Chvíli bylo ticho, jen lednice tiše bzučela.

„Jana je… kamarádka z práce,“ začal opatrně. „Chodíme spolu na procházky po práci. Je vdova, je jí smutno…“

„A tobě není smutno? Mně jsi nikdy neřekl, že ti něco chybí!“ vykřikla jsem.

Karel se na mě podíval a v očích měl slzy. „Myslel jsem, že tě tím nebudu zatěžovat. Ty máš svoje koníčky, chodíš na jógu, s kamarádkama na kafe… Já jsem si připadal… zbytečný.“

Ta slova mě zasáhla víc než všechny zprávy dohromady. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsme se za poslední roky vzdálili. Děti odešly, práce skončila a my jsme spolu žili spíš vedle sebe než spolu.

„A proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se tiše.

„Bál jsem se, že mě vysměješ nebo že tě to bude bolet,“ přiznal Karel.

Seděli jsme tam dlouho do noci. Karel mi ukázal všechny zprávy – byly v nich vzpomínky na společné procházky po Prokopském údolí, povídání o knížkách a o tom, jak je těžké stárnout sám. Nebyla v nich žádná vášeň ani plány na útěk. Byla v nich jen samota dvou lidí.

Přesto mě to bolelo. Druhý den jsem nemohla spát ani jíst. Volala mi Klára: „Mami, co se děje? Táta mi psal, že je doma dusno.“ Nechtěla jsem jí nic říkat, ale nakonec ze mě všechno vypadlo.

Klára mlčela a pak řekla: „Mami, vždyť vy jste spolu celý život. Zkus mu odpustit.“

Ale jak odpustit? Jak znovu věřit člověku, který si hledal útěchu jinde?

Další dny byly plné ticha a rozpačitých pohledů. Karel chodil po bytě jako stín. Jednou večer přišel ke mně do ložnice a sedl si na kraj postele.

„Jano,“ oslovil mě poprvé po dlouhé době mým jménem, „já tě pořád miluju. Jen jsem nevěděl, jak s tebou mluvit o tom, co cítím.“

Podívala jsem se na něj – unaveného muže s šedinami ve vlasech a vráskami kolem očí. Toho muže jsem milovala celý život.

„Já taky nevím,“ přiznala jsem.

A tak jsme začali znovu – pomalu a opatrně. Začali jsme spolu chodit na procházky do parku, povídat si o knížkách i o tom, co nás trápí. Občas jsme se pohádali, občas plakali. Ale každý den jsme byli o kousek blíž.

Jednou večer mi Karel přinesl růži – poprvé po dvaceti letech. „Promiň mi to všechno,“ řekl tiše.

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Dnes už vím, že láska není samozřejmost. Je to práce, každý den znovu a znovu. A někdy je potřeba projít bolestí a pochybnostmi, abychom si uvědomili, co pro nás ten druhý znamená.

Někdy si říkám: Kolik vztahů kolem nás končí jen proto, že spolu lidé přestanou mluvit? A kolik z nás by dokázalo odpustit tak jako já? Co byste udělali vy?