Naše děti neumí šetřit: Kde jsme udělali chybu?

„Petře, opravdu potřebujete tu novou televizi? Vždyť ta stará funguje,“ slyším se říkat, zatímco sedím u nich v obýváku a sleduji, jak Lucie rozbaluje další balík z e-shopu. Je sobota odpoledne a já se snažím ovládnout svůj hlas, aby nezněl příliš vyčítavě. Petr se na mě podívá s úsměvem, který znám už od jeho dětství – ten úsměv, kterým se snaží všechno zlehčit. „Mami, to je v pohodě. Máme to na splátky, zvládneme to.“

V tu chvíli mi v hlavě běží vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme s manželem šetřili každou korunu. Vzpomínám si, jak jsme si s Karlem odpírali dovolené u moře, abychom mohli splatit hypotéku na náš malý byt v paneláku na Jižním Městě. Jak jsme si kupovali oblečení ve výprodejích a místo restaurací vařili doma. Vždycky jsem věřila, že tím Petrovi ukazujeme správnou cestu. Ale teď mám pocit, že všechno bylo zbytečné.

„Mami, dneska je jiná doba,“ přeruší mé myšlenky Lucie. „Všichni naši kamarádi si užívají života. K čemu je šetřit celý život a pak zjistit, že sis nic neužil?“ Její slova mě bodnou do srdce. Vím, že má pravdu – částečně. Ale zároveň cítím, jak se ve mně hromadí vztek i smutek.

Když se večer vracím domů, Karel už čeká v kuchyni. „Tak co? Zase jsi jim radila?“ ptá se s úsměvem, ale v očích má obavy. „Já už nevím, Karle,“ povzdechnu si a sednu si naproti němu. „Snažili jsme se jim dát všechno. A teď? Oni si stěžují, že nikdy nebudou mít na vlastní byt, ale místo toho utrácí za nesmysly.“

Karel pokrčí rameny. „Možná jsme byli moc přísní. Možná jsme jim měli dopřát víc radosti.“

„Ale vždyť jsme to dělali pro ně! Aby měli jistotu, aby nebyli zadlužení…“ Hlas se mi zlomí a cítím slzy v očích. Karel mě pohladí po ruce.

Další týden přijde Petr s Lucií na návštěvu. Přinesou dort a tváří se vesele. Ale když přijde řeč na bydlení, Petr najednou zvážní. „Mami, tati… Myslíte, že byste nám mohli půjčit něco na akontaci? Všichni naši známí dostali od rodičů peníze na byt.“

Ztuhnu. To je přesně to, čeho jsem se bála. „Petře, my jsme si všechno museli vydřít sami,“ řeknu tiše. „Nikdo nám nic nedal.“

Lucie protočí oči. „Ale dneska je to jinak! Byty jsou drahé a bez pomoci rodičů to nejde.“

Cítím, jak se ve mně vaří krev. „A co kdybyste začali šetřit? Omezili ty vaše objednávky z internetu? Vždyť každý měsíc utratíte tisíce za věci, které nepotřebujete!“

Petr se zamračí. „Mami, my nejsme jako vy a táta. Nechceme žít jenom prací a šetřením.“

V tu chvíli mám chuť křičet i brečet zároveň. Tolik let jsme se snažili být dobrými rodiči – a teď nás naše vlastní dítě obviňuje z toho, že jsme mu nedopřáli dost radosti?

Po jejich odchodu sedíme s Karlem mlčky v obýváku. Dívám se na staré fotografie – Petr jako malý kluk na pískovišti, rodinné výlety do Krkonoš, Vánoce u babičky na chalupě. Všechno to byly krásné chvíle – ale byly dostatečně radostné?

Začínám pochybovat o všem, co jsem kdy dělala. Možná jsme Petrovi opravdu nedali dost svobody. Možná jsme ho naučili jen bát se budoucnosti a ne užívat si přítomnost.

Ale pak si vzpomenu na všechny ty mladé lidi kolem – jak si stěžují na vysoké ceny bytů, jak žijí od výplaty k výplatě a přitom utrácí za kavárny, telefony a dovolené v zahraničí. Je to opravdu vina nás rodičů? Nebo je dnešní doba prostě jiná?

Za pár dní mi Petr volá. „Mami… promiň za ten poslední rozhovor. My víme, že to myslíte dobře. Ale někdy mám pocit, že nám nevěříte.“

„Petře,“ řeknu tiše, „já ti věřím. Jen mám strach, že jednou budete litovat.“

„Možná jo,“ povzdechne si Petr. „Ale chceme žít po svém.“

Zavěsím a dlouho sedím v tichu. Přemýšlím o tom, co znamená být dobrým rodičem v dnešní době. Je lepší chránit děti před chybami – nebo je nechat spadnout a učit se z vlastních pádů?

Možná jsem byla příliš tvrdá. Možná jsem měla víc naslouchat a méně radit.

A tak tu sedím a ptám se sama sebe: Kde je ta hranice mezi pomocí a rozmazlováním? A jak poznat, kdy už je čas nechat děti jít jejich vlastní cestou – i když vede jinam než ta naše?