Můj syn nebude domácí puťka: Příběh o tchyni, která roztrhla naši rodinu

„Můj syn nebude žádná domácí puťka!“ zaječela paní Novotná hned ve dveřích, aniž by si sundala kabát. Stála jsem v kuchyni s utěrkou v ruce a Petr, můj muž, se krčil za stolem s notebookem. V tu chvíli jsem věděla, že tohle nebude obyčejná návštěva na kávu.

„Dobrý den, paní Novotná,“ snažila jsem se zachovat klid. „Petr teď pracuje z domova, tak jsme se domluvili, že pomůže s vařením a úklidem.“

„To snad nemyslíš vážně, Viktorie! Já jsem svého muže nikdy k plotně nepustila. A podívej se, jak jsme to zvládli! Petr má práci, ty máš práci, ale ženská má být ženská! Co si o vás lidi pomyslí?“

Petr se na mě omluvně podíval. Věděla jsem, že ho to trápí. Ale taky jsem věděla, že už nemůžu ustupovat. Po dvou letech manželství a narození malé Elišky jsem byla vyčerpaná. Práce na poloviční úvazek v knihovně, domácnost a dítě – to všechno na mně leželo jako těžký kabát. Petr byl vždycky ochotný pomoct, ale jeho maminka měla jiný názor.

„Mami, prosím tě, neřeš to,“ zkusil Petr.

„Neřeš to? Ty se necháš komandovat ženskou? To jsem tě takhle vychovala?“

Vzduch v kuchyni by se dal krájet. Eliška začala plakat v ložnici a já měla chuť se rozbrečet taky. Místo toho jsem si sedla naproti paní Novotné a zhluboka se nadechla.

„Paní Novotná, já už to sama nezvládám. Petr mi pomáhá, protože jsme rodina. Ne proto, že bych ho komandovala.“

„To jsou ty vaše moderní názory! Za nás ženská držela hubu a krok. A podívej se na mě – zvládla jsem tři děti a barák!“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem padala únavou do postele a Petr mi tiše podával hrnek čaje. Na jeho ruce od saponátu, když myl nádobí. Na jeho úsměv, když uspával Elišku. Bylo mi jasné, že nechci žít podle pravidel někoho jiného.

Ale paní Novotná byla neoblomná. Začala vyjmenovávat všechny sousedky z paneláku: „Jana odvedle? Její muž by si nikdy nevzal hadr do ruky! A co Alena z třetího? Ta má doma pořádek jako klícku a její Franta jen vydělává peníze!“

Petr se zvedl od stolu. „Mami, dost! Já chci být s Eliškou i s Viktorkou. Chci jim pomoct. Nechci být jako táta, co nás nikdy neviděl.“

Ticho bylo najednou ohlušující. Paní Novotná zrudla a začala sbírat kabelku.

„Tohle ti jednou bude líto, Petře,“ řekla tiše a odešla.

Zůstali jsme s Petrem sami v kuchyni. Slyšela jsem jeho tichý vzlyk. Objala jsem ho.

„Promiň,“ zašeptal.

„Za co? Že jsi skvělý táta?“

Ten den se něco změnilo. Tchyně přestala chodit tak často a když přišla, byla odměřená. Začala volat Petrovi tajně a přesvědčovat ho, aby se mnou promluvil „jako chlap“. Někdy jsem slyšela jejich rozhovory za dveřmi: „Petře, chlapi mají vydělávat! Co si o tobě myslí kolegové?“

Petr byl čím dál víc rozpolcený. Viděla jsem na něm únavu i smutek. Jednou večer přišel domů později než obvykle a sedl si ke mně na gauč.

„Viktorko… já už nevím, co mám dělat. Máma mi vyčítá, že jsem slaboch. Ale já nechci být jako táta – nikdy doma, pořád v práci…“

Chytila jsem ho za ruku.

„Petře, já tě miluju takového, jaký jsi. Nejsi slaboch. Jsi můj muž.“

Ale tlak okolí sílil. V práci se Petrovi začali posmívat kolegové: „Tak co, dneska zase vaříš polívčičku?“ nebo „Hele, domácí puťka už jde domů.“ Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe.

Jednoho dne přišla paní Novotná nečekaně znovu.

„Viktorie, já ti něco řeknu na rovinu: Ty ničíš mého syna! Děláš z něj slabocha! Jestli ho máš ráda, nech ho být chlapem!“

V tu chvíli mi praskly nervy.

„Paní Novotná! Váš syn je skvělý člověk právě proto, že umí být tátou i manželem! Jestli vám to vadí, je to váš problém!“

Odešla uražená a dlouho jsme o ní neslyšeli.

Ale napětí mezi mnou a Petrem rostlo. Jednou večer mi řekl:

„Možná máma měla pravdu… Možná bych měl být víc chlap.“

Rozplakala jsem se.

„A co to znamená? Že mě necháš samotnou s Eliškou? Že budeš doma jen host?“

Petr mlčel.

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Petr začal trávit víc času v práci. Já byla sama s Eliškou a cítila jsem se opuštěná.

Jednoho dne přišel domů pozdě večer a řekl:

„Viktorie… já už nemůžu dál. Musím si všechno promyslet.“

Odešel k matce.

Zůstala jsem sama v prázdném bytě s malou Eliškou v náručí. Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Bylo to ve mně? V Petrovi? Nebo v očekáváních společnosti?

Po týdnu mi Petr zavolal:

„Chci být s tebou i s Eliškou. Ale musíme najít způsob, jak žít podle sebe – ne podle mámy ani podle sousedů.“

Souhlasila jsem.

Začali jsme chodit k rodinnému terapeutovi. Bylo to těžké – hlavně pro Petra. Ale pomalu jsme se učili mluvit spolu i o těch nejbolestivějších věcech.

Dnes už vím, že štěstí není v tom dělat věci podle druhých. Je v odvaze žít podle sebe.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro tolik lidí pořád tak těžké přijmout, že i muž může být doma – a že to není slabost? Co si o tom myslíte vy?