Můj syn, moje vina? Příběh matky, která neumí říct ne

„Mami, prosím tě, mohl bys mi zase půjčit? Tentokrát je to fakt naposledy.“

Ta věta mi zní v hlavě už několik dní. Sedím u kuchyňského stolu, dívám se na svůj hrnek s kávou a cítím, jak se mi v hrudi svírá srdce. Můj syn Petr má třicet pět let, ženu a dvě malé děti. A přesto mě znovu žádá o peníze. Už ani nevím, kolikrát jsem mu pomohla. Kolikrát jsem si odtrhla od úst, abych mu mohla poslat pár tisícovek na účet. Kolikrát jsem se hádala s manželem, když už toho měl dost.

„Zase?“ ozve se z obýváku můj muž Karel, když mu opatrně naznačím, že Petr potřebuje pomoc. „A co tentokrát? Nový mobil? Nebo zase nezaplatil nájem?“

„Nevím přesně… Prý nějaké složenky a školka pro děti,“ odpovím tiše. Vím, že Karel má pravdu. Už dávno jsme měli být tvrdší. Ale jak mám říct ne vlastnímu dítěti?

Vzpomínám si na dobu, kdy byl Petr malý. Byli jsme mladí rodiče, žili jsme v paneláku na sídlišti v Brně. Neměli jsme moc peněz, ale snažili jsme se mu dát všechno. Když chtěl nové kolo, našetřila jsem na něj z brigád po večerech. Když chtěl jet na školní výlet do Prahy, prodala jsem staré šperky po babičce. Vždycky jsem měla pocit, že mu musím vynahradit to, co jsem sama v dětství neměla.

Možná jsem ho tím rozmazlila. Možná jsem ho naučila spoléhat se na mě víc, než by bylo zdrávo. Ale copak to není úkolem matky – chránit své dítě před světem?

Petr byl vždycky hodný kluk. Nikdy neudělal žádný průšvih, nebral drogy, neflákal školu. Jenom nikdy nebyl moc samostatný. Když měl jít na vysokou školu do Prahy, brečel mi na rameni, že tam nechce sám. Nakonec zůstal v Brně a studoval ekonomii. Myslela jsem si, že až bude dospělý, najde si práci a postaví se na vlastní nohy.

Ale život není pohádka. Po škole vystřídal několik zaměstnání – někde ho vyhodili, jinde odešel sám. Prý špatný kolektiv, šéf blbec, málo peněz. Pak si našel Janu, vzali se a narodila se jim první dcera Anička. Tehdy jsem byla šťastná – konečně bude mít důvod být zodpovědný.

Jenže místo toho začaly další problémy. Petr si půjčil peníze na auto, pak na vybavení bytu. Splátky rostly a jeho plat nestačil. Jana byla na mateřské a já… já jsem zase pomáhala. „Jen teď, mami,“ říkal mi pokaždé do telefonu. „Až dostanu přidáno, všechno ti vrátím.“

Nikdy mi nic nevrátil.

Začala jsem se stydět před Karlem i před sebou samotnou. Každý měsíc jsme seděli nad rozpočtem a já hledala způsoby, jak ušetřit – levnější potraviny, méně výletů, žádné nové oblečení. Karel byl čím dál víc naštvaný.

„Děláš z něj neschopného chlapa,“ vyčetl mi jednou večer u televize. „Kdyby musel padnout na hubu, možná by konečně dospěl.“

Rozbrečela jsem se tehdy jako malá holka. Nechtěla jsem slyšet pravdu. Nechtěla jsem si připustit, že možná opravdu škodím víc než pomáhám.

Petr mi volal častěji a častěji. Někdy jen tak – jak se máme, co děláme s tátou, jak roste zahrada za domem. Ale většinou to skončilo prosbou o peníze.

Jednou přišel osobně. Seděl u nás v kuchyni a vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Mami… já fakt nevím, co mám dělat,“ řekl tiše a sklopil oči ke stolu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jana už to taky nezvládá… hádáme se kvůli penězům pořád dokola. Já vím, že bych měl být lepší manžel i táta… ale prostě to nejde.“

Chtěla jsem ho obejmout jako kdysi, když byl malý kluk s rozbitým kolenem. Ale místo toho jsem jen seděla a mlčela.

Karel přišel do kuchyně a podíval se na nás oba.

„Petře,“ řekl tvrději než obvykle, „musíš si najít lepší práci nebo druhou brigádu. My už ti nemůžeme pořád pomáhat.“

Petr se zatvářil uraženě.

„To je jednoduchý říct! Ty jsi měl vždycky štěstí! Já mám smůlu na lidi i práci.“

„To není smůla,“ odpověděl Karel klidně. „To je tvoje volba.“

Po té hádce odešel Petr domů bez peněz poprvé za dlouhou dobu. Celou noc jsem nespala a přemýšlela: Jsem špatná matka? Měla jsem být přísnější? Nebo je chyba ve světě kolem nás?

Dny plynuly a Petr se neozýval. Bylo mi smutno i úzko zároveň – chyběl mi jeho hlas i jeho smích, ale zároveň jsem cítila zvláštní úlevu.

Po dvou týdnech mi zavolal sám od sebe.

„Mami… promiň za posledně,“ řekl tiše do telefonu. „Našel jsem si brigádu v supermarketu… není to nic moc, ale aspoň něco.“

Rozplakala jsem se štěstím i lítostí zároveň.

Dnes už vím, že láska někdy znamená umět říct ne – i když to bolí nejvíc na světě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kde je hranice mezi pomocí a škodou? Jak poznat, kdy už je čas pustit dítě z náruče?

Co byste udělali vy na mém místě?