Můj dospělý syn mě stále žádá o peníze. Kde jsem udělala chybu?

„Mami, potřebuju zase půjčit. Jen na měsíc, slibuju.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem držela mobil. Věděla jsem, co přijde. Vždycky to začíná stejně – nejdřív ticho, pak opatrné ťukání do klávesnice, nakonec ta prosba. Petr, můj jediný syn, už dávno není dítě. Je mu třicet tři let, má vystudovanou ekonomku, ale pořád bydlí v našem starém bytě v Nuslích a jeho život se točí v kruhu. Práce – výpověď – brigáda – dluhy – a zase zpátky ke mně.

„Petře, už jsme o tom mluvili. Nemůžu ti pořád posílat peníze. Musíš se postavit na vlastní nohy,“ snažila jsem se být pevná, ale hlas se mi zlomil.

„Mami, prosím tě, já vím, že jsem to zase zvoral. Ale teď už to fakt bude jinak. Jenom mi pomoz ještě jednou. Potřebuju zaplatit nájem, jinak mě vyhodí.“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem ho vodila do školky, jak jsme spolu pekli bábovku, jak mi poprvé řekl „mami, mám tě rád“. Vždycky byl citlivý, trochu uzavřený, ale chytrý. Kde se to pokazilo? Kde jsem udělala chybu?

Když Petrův otec, Honza, odešel za jinou, bylo Petrovi dvanáct. Snažila jsem se být mu mámou i tátou. Dřela jsem ve školní jídelně, abychom měli na nájem a kroužky. Nikdy jsem mu neřekla ne, když něco potřeboval. Možná jsem ho moc chránila. Možná jsem mu měla dát víc prostoru padnout a zvednout se sám.

„Mami, jsi tam?“ ozvalo se z telefonu.

„Jsem. Pošlu ti to naposledy, Petře. Ale chci, abys mi slíbil, že si najdeš práci a začneš si platit sám.“

„Jasně, mami. Díky, jsi nejlepší.“

Položila jsem telefon a rozplakala se. Věděla jsem, že to není naposledy. Věděla jsem, že Petr ten slib nedodrží. Ale co mám dělat? Nechat ho padnout? Nechat ho vyhodit na ulici? Jsem jeho máma.

Večer jsem seděla u stolu s mojí sestrou Lenkou. „Zase jsi mu poslala peníze?“ zeptala se ostře.

„Ano. Nemohla jsem jinak.“

Lenka si povzdechla. „Hani, ty ho tím ničíš. On se nikdy nepostaví na vlastní nohy, když bude vědět, že ho vždycky zachráníš.“

„Ale co když… co když ho jednou nezachráním a on skončí na ulici? Co když si něco udělá?“

Lenka mě pohladila po ruce. „To není tvoje vina. Je dospělý. Musíš ho nechat nést následky.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bylo, když byl Petr malý. Jak jsme spolu chodili na hřiště na Pankráci, jak se smál, když jsme krmili kačeny v parku. Vždycky byl tak vděčný za maličkosti. Kdy se to změnilo? Kdy se z něj stal muž, který neumí žít bez mojí pomoci?

Další den jsem šla do práce. V jídelně už na mě čekala kolegyně Alena. „Hani, vypadáš hrozně unaveně. Zase Petr?“

Přikývla jsem. „Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že jsem ho zkazila.“

Alena se zamyslela. „Víš, moje dcera taky měla období, kdy byla na mně závislá. Ale pak jsem jí řekla dost. Bylo to těžké, ale dneska má práci a je spokojená. Někdy musíš být tvrdá, i když tě to bolí.“

Celý den jsem přemýšlela nad tím, co mi řekla. Večer jsem si sedla k počítači a napsala Petrovi dlouhý e-mail. Napsala jsem mu, jak moc ho miluju, ale že už mu nemůžu dál pomáhat finančně. Že musí začít žít svůj život a nést odpovědnost za své činy.

Odpověď přišla až za dva dny. „Mami, chápu to. Jsem naštvaný, ale asi máš pravdu. Zkusím to. Ale bojím se.“

Bylo mi úzko. Chtěla jsem ho obejmout, říct mu, že všechno bude dobré. Ale věděla jsem, že tentokrát musím vydržet.

Uběhly tři měsíce. Petr si našel práci v supermarketu. Není to žádná sláva, ale platí si nájem a dokonce mi jednou přinesl kytku. „Díky, mami, že jsi mě nechala padnout. Jinak bych se nikdy nezvedl.“

Stála jsem v kuchyni a dívala se z okna na šedé paneláky. V hlavě mi pořád zněla ta otázka: Kde je hranice mezi mateřskou láskou a zdravým rozumem? Kdy pomáháme a kdy už škodíme? Udělala jsem chybu, když jsem tolik let chránila svého syna před světem?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou mámou a zároveň nechat dítě padnout?