Mezi vinou a úlevou: Příběh Roberta a jeho maminky v domově důchodců

„Mami, prosím tě, neplač…“ šeptám, ale vím, že moje slova jsou slabá a prázdná. Sedíme spolu na posteli v jejím novém pokoji v domově důchodců v Modřanech. Ona se dívá z okna na šedivý dvůr, kde se pomalu loudají dvě paní s chodítky. Já se snažím nedívat jí do očí, protože bych to nevydržel. V hlavě mi hučí její slova z posledních týdnů: „Robertku, já nechci nikam pryč. Já chci být doma.“

Když jsem ji sem vezl, měl jsem pocit, že mě někdo škrtí. Všechno ve mně křičelo, že dělám něco strašného. Ale doma už to nešlo. Maminka upadala do zmatenosti, zapomínala zamykat dveře, jednou nechala zapnutý plyn. Já mám dvě malé děti, práci na směny v nemocnici a manželku, která už byla na pokraji sil. Každý den jsme žili ve strachu, že se něco stane.

„Robi, proč mě tu necháváš?“ zeptala se tehdy tiše a já měl chuť utéct. Ale zůstal jsem. Držel jsem ji za ruku a snažil se jí vysvětlit, že tady bude mít péči, kterou jí doma už nemůžu dát. Že ji mám rád. Že za ní budu chodit. Ale její oči byly plné bolesti a zrady.

První noc doma bez ní byla tichá a prázdná. Děti spaly, manželka Petra mě objala a řekla: „Udělals to nejlepší, co šlo.“ Ale já jsem jí nevěřil. Celou noc jsem ležel a přemýšlel – co když jsem to mohl zvládnout? Co když jsem měl být silnější? Co když jsem selhal jako syn?

Druhý den jsem šel do práce jako robot. Všichni kolem mě žili své životy – kolegyně Jana si stěžovala na šéfa, Tomáš řešil rozvod. Já jsem jen mlčky seděl u počítače a v hlavě mi běžely obrazy maminky, jak sedí sama v cizím pokoji.

Po práci jsem jel za ní. Seděla u stolu s dalšími třemi ženami a hrály pexeso. Když mě uviděla, rozsvítily se jí oči. „Robi! Ty jsi přišel!“ Objala mě tak pevně, až mě zabolely žebra. Chvíli jsme si povídali o dětech, o tom, co vařili k obědu (řízek s bramborovou kaší), ale pak přišla ta otázka: „Kdy mě vezmeš domů?“

Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem ji hladil po ruce a slíbil, že přijdu zase zítra.

Doma jsme s Petrou seděli u stolu a ona mi nalila sklenku vína. „Robi, musíš si odpustit,“ řekla tiše. „Tvoje máma potřebuje víc péče, než jí můžeš dát.“

„Ale já mám pocit, že jsem ji zradil,“ vyhrkl jsem.

Petra mě pohladila po tváři: „Zradil bys ji, kdybys ji nechal samotnou doma a něco by se jí stalo.“

Ale stejně… Každý večer mi v hlavě zní její hlas: „Já chci být doma.“

Začal jsem chodit do práce dřív, abych mohl odpoledne za maminkou. Někdy byla veselá – hrála s ostatními karty nebo zpívala písničky z mládí. Jindy byla smutná a ptala se na tatínka (který zemřel před deseti lety), nebo si stěžovala na spolubydlící: „Ta paní Alena pořád brblá!“

Jednou jsem přišel a našel ji uplakanou na posteli.

„Co se stalo?“ ptám se.

„Já už tu nechci být… Proč mě tu držíš?“

Sedl jsem si k ní a objal ji. „Mami… já tě mám rád. Ale doma už to nešlo. Bojím se o tebe.“

„Já vím…“ zašeptala nakonec. „Ale je mi smutno.“

Ten večer jsem poprvé brečel před Petrou jako malý kluk.

Dny plynuly a já si začal všímat drobných změn – maminka byla klidnější, začala si povídat s ostatními, občas se i smála. Ale pokaždé když odcházím, cítím bodnutí viny.

Jednou mi zavolala vedoucí domova paní Křížová: „Pane Novotný, vaše maminka je dnes moc veselá! Vyprávěla nám o vašem dětství.“

Přijel jsem za ní a ona mi ukazovala obrázky od vnuček: „Podívej, jak jsou šikovné!“

Možná… možná to nebylo tak špatné rozhodnutí? Ale pak přijde další den a ona se ptá: „Robi, kdy mě vezmeš domů?“

V práci už si kolegové všimli, že nejsem ve své kůži.

„Hele, Robe,“ říká mi Tomáš u kafe, „moje máma byla taky v domově. Taky jsem měl výčitky. Ale pak jsem viděl, že tam má kamarádky a je o ni postaráno líp než bych zvládl já.“

„A jak jsi to překonal?“ ptám se.

„Časem,“ pokrčí rameny Tomáš. „A tím, že jsem tam chodil často.“

Začal jsem tedy chodit za maminkou skoro každý den. Někdy jsme šli na procházku do parku za domovem, jindy jsme jen seděli a povídali si o starých časech – o tom, jak jsme spolu jezdili na chalupu do Orlických hor nebo jak mě učila péct bábovku.

Jednou přišla na návštěvu i Petra s dětmi. Maminka zářila štěstím – objímala vnučky a vyprávěla jim pohádky.

Ale večer zase přišla ta otázka: „Robi… kdy půjdu domů?“

Nevím, jestli si někdy odpustím ten pocit viny. Nevím, jestli to někdy přestane bolet.

Ale když vidím maminku smát se mezi ostatními nebo když slyším od personálu chválu na její dobrou náladu… možná jsem udělal správnou věc?

Co byste dělali vy na mém místě? Dá se vůbec někdy zbavit téhle viny? Nebo je to prostě daň za to, že chceme pro své blízké to nejlepší?