Mezi luxusem a přežitím: Moje matka nikdy nepřijala mého muže

„Tohle není život, Jano! Podívej se na sebe, na svůj byt, na svého muže… Myslíš, že tohle sis zasloužila?“ slyším matčin hlas, ostrý jako nůž, hned jak otevřu dveře. Stojí v předsíni s kabelkou pevně sevřenou v ruce a pohledem, který by rozsekl skálu. Můj muž Petr právě vynáší koš a náš syn Michal sedí na zemi uprostřed obýváku, skládá znovu a znovu ty samé kostky.

„Mami, prosím tě…“ začnu tiše, ale ona mě přeruší: „Nepros mě! Kdybys mě poslechla před lety, nemusela bys dnes žít v tomhle panelákovém králíkárně a starat se o nemocné dítě sama. Petr je…“

„Dost!“ vykřiknu, až se Michal lekne a zakryje si uši. V tu chvíli mě bodne výčitka. Vím, že jsem ho neměla děsit, ale už nemůžu dál poslouchat ty samé řeči. Matka se na mě dívá s opovržením.

Petr se vrací a snaží se situaci uklidnit: „Dobrý den, paní Novotná. Dáte si čaj?“

„Ne, děkuji. Nemám čas posedávat jako někdo,“ odsekne a významně se na něj podívá. Petr sklopí oči. Vím, že ho to bolí. Pracuje dvanáct hodin denně ve skladu, aby nás uživil. Já jsem doma s Michalem, protože jeho autismus je těžký – někdy křičí celé hodiny, jindy se uzavře do sebe a já k němu nemůžu najít cestu.

Když matka odejde, sednu si vedle Petra na pohovku. Mlčíme. Venku začíná pršet. „Jano… myslíš, že máma má pravdu?“ zeptá se tiše.

Chci mu říct, že ne, ale v hlavě mi zní její slova. Vždycky jsem byla ta hodná holka – vystudovala jsem gympl s vyznamenáním, měla jsem jít na práva jako ona. Ale pak jsem potkala Petra na festivalu v Litoměřicích. Nebyl bohatý ani ambiciózní, ale byl laskavý. A já jsem poprvé cítila, že mě někdo opravdu vidí.

Když jsem otěhotněla, matka mi řekla, že dělám chybu. Když se narodil Michal a lékaři nám oznámili diagnózu, rozplakala jsem se – ne kvůli synovi, ale kvůli tomu, že jsem věděla, co přijde doma. „To máš za to,“ řekla tehdy matka.

Každý den je boj. Ráno vstávám dřív než Petr i Michal – připravím snídani, nachystám léky, zkontroluju emaily od speciální školy. Petr už je dávno pryč – jede do práce tramvají přes půl Prahy. Já zůstávám doma s Michalem. Někdy máme dobrý den – směje se, objímá mě a skládá puzzle s radostí. Jindy je to peklo – bouchá hlavou do zdi a já nevím, jak mu pomoct.

Peníze nám nestačí. Každý měsíc počítám koruny – nájem, léky, terapie… Matka mi občas přinese tašku jídla nebo peníze na Michalovy pomůcky, ale nikdy nezapomene dodat: „Kdybys měla lepšího muže…“

Jednou večer sedíme s Petrem u stolu a počítáme účty. „Můžu si vzít ještě jednu směnu,“ navrhuje Petr.

„Ale pak tě skoro neuvidíme,“ namítnu.

„A co když přijdu o práci úplně? Ve skladu propouštějí…“

Cítím paniku. Co budeme dělat? Nemáme úspory, nemáme nikoho kromě sebe. Matka by nás možná nechala bydlet u sebe v domě v Dejvicích – ale za jakou cenu? Její výčitky by nás zničily.

Jednoho dne přijde matka neohlášeně. Michal má zrovna záchvat – křičí a hází věcmi. Matka stojí ve dveřích a dívá se na mě s lítostí smíšenou s pohrdáním.

„Tohle není život pro dítě ani pro tebe,“ říká tišeji než obvykle.

„Ale je to náš život,“ odpovím tvrději, než bych chtěla.

„Petr ti nikdy nedokáže dát to, co potřebuješ.“

„A co když nepotřebuju luxus? Co když potřebuju jen klid?“

Matka pokrčí rameny a odejde. Ten večer sedím u Michalovy postele a sleduju jeho klidný dech. Petr přijde domů pozdě – unavený, špinavý od prachu ze skladu.

„Jsem rád, že vás mám,“ zašeptá mi do vlasů.

Někdy přemýšlím: Je lepší žít v luxusu bez lásky nebo v chudobě s někým, kdo vás nikdy neopustí? Proč je pro některé lidi důležitější vzhled než skutečné štěstí?

Možná bych měla být silnější a postavit se matce jednou provždy. Ale co když ji tím definitivně ztratím? Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat za svou rodinu nebo ustoupit tlaku těch, kteří tvrdí, že vědí lépe?