Mezi láskou a výčitkami: Příběh matky, která se bojí přiznat pravdu

„Proč jsi zase přišla pozdě? Víš, že večeře je v šest!“ vyštěkla jsem na Kláru, sotva se zabouchly dveře. Byla jsem unavená po celém dni v práci, v kuchyni voněla bramboračka a Tomáš už seděl u stolu s úkoly. Klára jen protočila oči a shodila batoh na zem. „Měla jsem kroužek, mami. Říkala jsem ti to ráno.“

V tu chvíli jsem měla chuť jí něco odseknout, ale Tomáš se na mě podíval těma svýma velkýma očima a já jen polkla slova. „Tak si aspoň umyj ruce,“ řekla jsem tišeji. Vždycky to tak bylo. S Tomášem jsem měla trpělivost, s Klárou ne. A čím byla starší, tím víc jsem cítila, jak mezi námi roste zeď.

Když byli malí, snažila jsem se být spravedlivá. Ale Tomáš byl vždycky klidný, mazlivý, vděčný za každou maličkost. Klára byla od malička vzdorovitá, divoká, pořád něco zkoušela – a já měla pocit, že mě jen zkouší. Manžel Petr mi často říkal: „Jano, musíš být na Kláru mírnější. Je to holka, potřebuje tě.“ Ale já jsem to nedokázala.

Jednou večer, když děti spaly, seděla jsem s Petrem u stolu a popíjeli jsme čaj. „Víš, že Klára tě má ráda? Jen to neumí dát najevo,“ řekl mi najednou. „A ty ji?“ zeptal se tiše. Zaskočilo mě to. „Samozřejmě že ji mám ráda! Je to moje dcera!“ Ale v hloubi duše jsem věděla, že to není tak jednoduché.

Vzpomněla jsem si na den, kdy se narodila. Byla jsem po těžkém porodu, unavená a vystrašená. Klára pořád plakala a já nevěděla proč. S Tomášem to bylo jiné – všechno šlo hladce, byl klidné miminko. Možná už tehdy se něco pokazilo.

Roky plynuly a rozdíly mezi dětmi byly čím dál větší. Tomáš mi nosil jedničky ze školy a objímal mě před spaním. Klára přinášela poznámky a zavírala se do pokoje. Jednou jsem slyšela, jak si s kamarádkou povídá přes telefon: „Moje máma mě stejně nemá ráda.“ To mě bodlo u srdce.

Začala jsem se snažit víc – chodila jsem na třídní schůzky, pekla její oblíbené muffiny, ptala se jí na školu. Ale vždycky to skončilo hádkou nebo mlčením. Petr mi říkal: „Musíš ji přijmout takovou, jaká je.“ Ale jak? Když mě její vzdor tak dráždil?

Jednoho dne přišla domů s modřinou na tváři. „Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. „Nic,“ odsekla a zabouchla dveře pokoje. Večer za mnou přišel Tomáš: „Mami, Kláru šikanujou ve škole.“ V tu chvíli mě zaplavil stud a výčitky. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Proč mi to neřekla?

Sedla jsem si k ní na postel. „Klárko, co se děje?“ Mlčela dlouho, pak zašeptala: „Ty bys mi stejně nevěřila.“ Rozplakala se a já ji poprvé po letech objala. Držela jsem ji pevně a cítila, jak mezi námi padá první cihla té zdi.

Začaly jsme spolu chodit k psycholožce. Bylo to těžké – slyšet od cizí ženy věci, které jsem si nechtěla přiznat: že mám k dětem rozdílný vztah, že Klára cítí moji chladnost a že ji to bolí víc než šikana ve škole.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Klára řekla: „Mami, můžu ti něco říct?“ Přikývla jsem. „Já vím, že máš radši Tomáše. Ale já bych chtěla být taky tvoje holčička.“ Rozplakala jsem se před celou rodinou.

Od té doby se snažím každý den najít cestu ke Kláře – i když je to těžké a někdy mám pocit, že selhávám. S Tomášem je všechno snadné, s Klárou musím bojovat sama se sebou.

Někdy si říkám: Může matka opravdu milovat své děti stejně? Nebo je důležité přijmout i tyhle temné stránky mateřství a začít o nich mluvit nahlas? Co byste udělali vy na mém místě?