Mezi dvěma ohni: Jak jsem našla klid v rodině, která mě odmítala

„Proč jsi to zase udělala po svém? Říkala jsem ti, že se svíčková dělá jinak!“ Tchyně stála nade mnou v kuchyni, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla chuť všechno zahodit a utéct. Bylo to už potřetí tento týden, co mi dala jasně najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna.

Jmenuji se Jana Novotná a nikdy bych nevěřila, že mě jednou bude tak bolet vlastní rodina – nebo spíš ta, do které jsem se provdala. Když jsem si brala Petra, byla jsem plná naděje. On byl můj opěrný bod, laskavý a tichý muž, který mě miloval. Jenže jeho matka, paní Novotná, měla jiný názor. Od začátku mi dávala najevo, že nejsem ta pravá. „Za našich časů bys už měla dvě děti a nechodila do práce,“ říkávala sarkasticky při každé příležitosti.

První měsíce po svatbě byly jako nekonečný boj. Každý můj pokus o vstřícnost skončil fiaskem. Když jsem upekla bábovku podle receptu své maminky, tchyně ji ochutnala a s úšklebkem prohlásila: „Tohle by u nás nikdo nejedl.“ Petr stál mezi námi a často jen mlčel. Věděla jsem, že ho to trápí, ale nedokázal se postavit své matce.

Jednoho večera jsem seděla sama v ložnici a slzy mi tekly po tvářích. „Proč mě nemůže přijmout? Co dělám špatně?“ ptala jsem se sama sebe. Vzpomněla jsem si na babiččina slova: „Když nevíš kudy kam, pomodli se.“ Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící, ale v tu chvíli jsem to zkusila. Zavřela jsem oči a šeptala: „Bože, dej mi sílu. Dej mi trpělivost. Pomoz mi najít cestu k té ženě.“

Dny plynuly a já se snažila být trpělivější. Když tchyně kritizovala můj úklid, jen jsem se usmála a řekla: „Děkuji za radu.“ Když mi vyčítala, že nemáme děti, odpověděla jsem klidně: „Všechno má svůj čas.“ Modlila jsem se každý večer za klid v duši i v domě.

Jednoho dne přišla velká hádka. Petr byl v práci a já s tchyní jsme zůstaly samy doma. „Víš vůbec, co znamená být dobrou manželkou?“ vyjela na mě. „Můj syn si zaslouží víc!“ V tu chvíli mi praskly nervy. „A co když si zasloužím i já trochu respektu? Dělám všechno proto, abych tu byla přijata!“ rozplakala jsem se před ní poprvé.

Tchyně ztuhla. Chvíli bylo ticho. Pak si sedla ke stolu a poprvé za celou dobu řekla tiše: „Já… já jen nechci, aby Petr trpěl. Bojím se o něj.“ Viděla jsem v jejích očích slzy. Najednou jsem pochopila – její tvrdost byla jen maska strachu.

Od toho dne se něco změnilo. Začaly jsme spolu víc mluvit. Nešlo to hned – někdy jsme se pohádaly kvůli maličkostem, ale už jsme si dokázaly říct i něco hezkého. Petr si toho všiml a jednou večer mi řekl: „Jano, obdivuju tě. Já bych to s mámou nevydržel ani týden.“ Poprvé jsem cítila jeho opravdový respekt.

Jednou jsme s tchyní seděly u kávy a ona najednou řekla: „Víš, Jano, možná jsi jiná než já čekala… ale vidím, že Petra opravdu miluješ.“ Usmála jsem se na ni a cítila zvláštní klid.

Dnes už vím, že víra není jen o modlitbách v kostele. Je to o naději, že i když je všechno proti vám, má smysl bojovat – za lásku, za rodinu i za sebe samu.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Kolik žen v Česku zažívá stejný boj? Kolik z nás hledá cestu k přijetí tam, kde je jen chlad? A stojí za to nikdy to nevzdat?