Mezi dvěma domovy: Rozhodnutí, které mě roztrhalo na kusy

„To nemyslíš vážně, Hanko! Chceš mámu zavřít do domova důchodců?“ křičel na mě bratr Petr, zatímco bouchal pěstí do stolu. V kuchyni to znělo jako hrom. Maminka seděla v rohu, ruce složené v klíně, oči sklopené. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na dvě půlky.

Všechno to začalo před měsícem, když jsme prodali náš starý dům v Poděbradech. Maminka už tam sama nezvládala žít – schody byly příliš strmé, zahrada zarostlá a sousedé pomalu mizeli. Petr chtěl peníze rozdělit a každý si jít po svém. Já ale věděla, že maminka potřebuje péči. Jenže já mám dvě malé děti, manžela, který pracuje na směny v nemocnici, a byt 2+1 v paneláku na Černém Mostě. Kam bych ji dala? Do dětského pokoje?

„Péťo, já ji nechci nikam zavírat. Ale sama to nezvládnu! Ty máš dům v Říčanech, mohl bys jí udělat pokoj v přízemí…“ snažila jsem se vysvětlit.

„Já mám taky rodinu! A navíc – vždyť jsi byla vždycky mámina holčička, tak se starej!“ odsekl Petr a uraženě odešel na balkon.

Maminka se na mě podívala s očima plnýma slz. „Nechci být nikomu na obtíž…“ zašeptala. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát. Proč je to tak těžké? Proč se musíme hádat zrovna teď, když by maminka potřebovala naši lásku nejvíc?

Další dny byly jako zlý sen. Petr mi nebral telefon, maminka byla čím dál smutnější a já se cítila jako nejhorší dcera na světě. Manžel mi řekl: „Hani, nemůžeš zachránit celý svět. Ale možná můžeš najít kompromis.“

Začala jsem obvolávat pečovatelské služby. Všude mi říkali totéž: „Máme plno.“ Nebo: „Můžeme nabídnout jen pár hodin týdně.“ Peníze z prodeje domu by sice na chvíli stačily, ale co pak?

Jednou večer jsem seděla s maminkou u čaje a ona tiše řekla: „Víš, Haničko, já bych možná do toho domova šla. Aspoň bych tam měla společnost…“

Zavolala jsem Petrovi. „Pojďme se sejít a probrat to spolu s mámou,“ navrhla jsem. Souhlasil.

Sešli jsme se v kavárně Na Rynku. Maminka byla nervózní, Petr zamračený. „Mami, co bys opravdu chtěla?“ zeptal se překvapivě jemně.

Maminka se rozplakala: „Nechci být sama. Ale nechci vám kazit život.“

Petr se zamyslel. „Možná bychom mohli najít nějaký menší byt blízko mě nebo Hany… A pečovatelka by chodila každý den.“

Začali jsme hledat možnosti. Byty byly drahé, pečovatelky nedostupné. Nakonec jsme našli malý obecní byt v domě s pečovatelskou službou v Brandýse nad Labem. Maminka tam měla svůj pokojík, společnou jídelnu a možnost jít ven na zahradu.

První týdny byly těžké. Maminka si stěžovala na jídlo („Všechno je tu bez chuti!“), na sousedku („Ta paní Nováková pořád kouká z okna!“), ale pomalu si zvykala.

Jednou jsem přišla na návštěvu a našla ji hrát karty s ostatními seniory. Smála se! Poprvé po dlouhé době.

Ale mezi mnou a Petrem zůstalo něco nevyřčeného. Už to nebylo jako dřív – ty společné neděle u babičky, kdy jsme si povídali o všem možném. Teď jsme mluvili hlavně o penězích, o péči, o povinnostech.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Hani… promiň za ty hádky. Asi jsem byl moc tvrdý.“

„Já taky…“ odpověděla jsem tiše.

Maminka žije v Brandýse už půl roku. Občas si postěžuje, občas je spokojená. Já mám pořád výčitky svědomí – udělali jsme pro ni to nejlepší? Nebo jsme ji jen odložili?

Někdy si říkám: Je vůbec možné najít správné řešení? Nebo je každé rozhodnutí špatné pro někoho z nás?

Co byste udělali vy? Jak jste řešili péči o své rodiče? Někdy mám pocit, že tahle otázka rozděluje každou českou rodinu…