„Mami, já jí to neřeknu.“ – Jak jsem musela říct tchyni, že její syn nemůže mít děti

„Jano, prosím tě, řekni to mámě ty. Já na to prostě nemám,“ šeptal Tomáš a jeho ruce se třásly. Seděli jsme na gauči v jeho dětském pokoji, kde na nás z poličky shlížely poháry z okresních atletických závodů a na stěně visela stará mapa Československa. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout tíhu toho okamžiku.

„Tomáši, tohle je tvoje máma. Nemůžu jí to říct já…“ snažila jsem se šeptat zpátky, ale v krku mi vyschlo. Věděla jsem, že tohle není obyčejný rozhovor. Tohle je rozhovor, který změní všechno.

Tomáš se zhroutil do sebe. „Já vím, ale ona… ona mě vždycky viděla jako dokonalého syna. Když jí to řeknu, bude si myslet, že jsem selhal. Že jsem tě zklamal.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc je Tomáš pořád malým klukem ve stínu své matky. Vždycky byl veselý, vtipný, dokázal rozesmát celou hospodu v našem malém městě u Hradce Králové. Ale doma? Doma byl tichý, opatrný a hlavně poslušný syn.

Když jsme se brali, všichni říkali: „Tomáš je zlatý kluk, ale jeho maminka… no, uvidíš sama.“ Myslela jsem si, že přehánějí. Ale už na svatbě mi paní Novotná diktovala, jak má vypadat dort a kde mají sedět její tři sestry. A Tomáš? Jen se omluvně usmíval.

Po svatbě jsme bydleli v malém bytě v paneláku na Slezském Předměstí. Každou neděli jsme jezdili k Novotným na oběd. Paní Novotná vařila svíčkovou a ptala se mě: „A kdy už budeš těhotná?“ Nejprve jsem se smála. Pak už to bylo trapné.

Když jsme po roce snažení zjistili, že Tomáš je neplodný, svět se mi zhroutil. Ne kvůli dítěti – i když to bolelo – ale kvůli tomu, jak se Tomáš uzavřel do sebe. Přestal žertovat, začal chodit domů později a často jen mlčky seděl u televize.

Jednou večer přišla SMS: „Mami ptala se zase na děti. Prosím tě, řekni jí to ty.“

Vztekla jsem se. „To myslíš vážně? To mám opravdu já nést tuhle tíhu?“

Ale Tomáš jen mlčel. A já věděla, že pokud to neudělám já, nikdy se to nedozví.

A tak jsem tam seděla v jejich kuchyni, kde voněla bábovka a na stole ležela vyšívaná dečka. Paní Novotná nalévala kávu a ptala se: „Tak co nového v práci? A co ty děti?“

Nadechla jsem se. „Paní Novotná… chtěla bych vám něco říct.“

Zvedla oči od hrníčku a zamračila se. „No?“

„My… my nemůžeme mít děti. Tedy… Tomáš nemůže.“

Bylo ticho. Takové to ticho, kdy slyšíte jen tikot hodin na stěně.

„To není možné,“ řekla nakonec tvrdě. „Tomáš je zdravý kluk! To bude určitě chyba u tebe.“

Cítila jsem slzy v očích. „Ne, paní Novotná. Lékaři to potvrdili.“

Zamračila se ještě víc a pak vstala od stolu. „Tohle si musím rozmyslet,“ řekla a odešla do ložnice.

Seděla jsem tam sama a třásly se mi ruce. Tomáš stál za dveřmi a ani nevyšel ven.

Cestou domů jsme mlčeli. Večer jsem mu řekla: „Takhle to dál nejde. Nemůžu být ta silnější pořád já.“

Tomáš jen pokrčil rameny: „Já nevím, jak s ní mluvit.“

Začali jsme se hádat častěji. Každý rozhovor končil tím samým: „Moje máma to myslí dobře.“

Jednou večer jsem přišla domů a našla Tomáše s matkou v obýváku. Plakala a on ji objímal: „Neboj mami, všechno bude dobré.“ Ani jednou se na mě nepodíval.

Začala jsem chodit ven s kamarádkami častěji. Jednou mi Lenka řekla: „Jano, ty jsi pořád ta druhá v jeho životě.“

A měla pravdu.

Po dvou letech jsem podala žádost o rozvod. Tomáš byl překvapený: „To kvůli mámě?“

„Nejen kvůli ní,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale hlavně proto, že jsi nikdy nebyl ochotný stát za mnou.“

Dnes žiju sama v malém bytě na Praze 10. Občas potkám Tomáše ve městě – vždycky jde s maminkou po boku.

Někdy si říkám: Kde je hranice mezi láskou k rodičům a odpovědností k vlastnímu životu? A kolik toho má člověk obětovat pro vztah, než si řekne dost?