Máma mi vyhrožuje vyděděním, pokud brzy nemám dítě: Jak přežít tlak rodiny na založení rodiny

„Tak už mi to řekni, Evo! Kdy budeš mít konečně dítě? Všichni v rodině už mají vnoučata, jen já pořád čekám!“ Mámin hlas se rozléhá kuchyní jako siréna. Sedím u stolu, ruce sevřené v pěst, a cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Venku je sychravý listopadový večer, okna se mlží a v televizi běží zprávy o inflaci a drahých hypotékách. Ale tady, v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, je jediným tématem moje děloha.

„Mami, už jsme to probíraly tolikrát. Já… prostě teď dítě nechci. Nechci ho mít jen proto, že to ode mě čekáš.“ Snažím se mluvit klidně, ale hlas se mi třese. Máma si odfrkne a začne krájet cibuli tak prudce, až to vypadá, že by nejradši nakrájela mě.

„Ty jsi sobecká! Všichni kolem mají rodiny, jen ty pořád myslíš jen na sebe a na tu svoji práci. Co ti zůstane, až zestárneš? Kdo ti podá sklenici vody?“

V tu chvíli mi hlavou proletí všechny ty večery, kdy jsem zůstávala v kanceláři déle než ostatní. Všechny ty projekty, které jsem dotáhla do konce. Všechny ty chvíle, kdy jsem si říkala, že možná jednou budu chtít dítě – ale ne teď. Ne proto, že to chce někdo jiný.

„Mami, já nejsem ty. Tvoje generace měla děti ve dvaceti. Já mám jiné priority.“

„A co když tě vydědím? Myslíš si, že ten byt na Vinohradech dostaneš jen tak? Jestli nebudeš mít dítě do příštího roku, všechno přepíšu na tvého bratrance Petra!“

Tohle je poprvé, co to řekla nahlas. Vydědění. Jako by mi někdo vyrazil dech. Vždycky jsem věděla, že máma je tvrdá, ale tohle? Kvůli dítěti?

Mlčím. Slyším tikot hodin a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Máma pokračuje: „Víš vůbec, jaké to je být sama? Já jsem tě měla ve dvaceti jedna a nikdy jsem toho nelitovala! Jenže ty… ty jsi jiná.“

Vstanu od stolu a jdu do svého pokoje. Zavřu za sebou dveře a opřu se o ně zády. Slyším mámu v kuchyni nadávat na dnešní mládež a jejich sobeckost. Vytáhnu mobil a napíšu zprávu své nejlepší kamarádce Lucii: „Zase to začalo. Tentokrát mi vyhrožuje vyděděním.“

Za chvíli přijde odpověď: „To snad není možný! Chceš přijít na víno?“

Přemýšlím. Mám chuť utéct z tohohle bytu navždy. Ale něco mě drží – možná pocit viny, možná strach z budoucnosti. Co když má máma pravdu? Co když jednou budu litovat?

Dny plynou a atmosféra doma houstne. Máma se mnou skoro nemluví, jen občas utrousí poznámku o tom, jak je Petr šikovný a jak by si zasloužil byt na Vinohradech víc než já. Táta se drží stranou – nikdy nebyl typ na hádky.

Jednoho večera přijdu domů pozdě z práce. Máma sedí u stolu s notářskými papíry. „Podepíšu to zítra,“ řekne bez emocí.

„Mami, prosím tě…“

„Nechci o tom mluvit. Měla jsi šanci.“

V tu chvíli ve mně něco praskne. „A co moje štěstí? Co když dítě nechci vůbec? Co když nikdy nebudu matka? To mě přestaneš milovat?“

Máma se na mě podívá s očima plnýma slz – poprvé za dlouhou dobu vypadá zranitelně. „Já jen nechci, abys byla sama…“

„Ale já nejsem sama! Mám přátele, práci, sny… Nechci žít život podle tvých představ!“

Rozpláču se a uteču do koupelny. Sedím na studené dlažbě a přemýšlím o všem, co jsem obětovala pro klid doma – a co už dál obětovat nechci.

Další den si vezmu volno v práci a jedu za Lucií do jejího bytu v Holešovicích. Povídáme si dlouho do noci o tom, jak těžké je být ženou v Česku – pořád někdo něco čeká: dítě, svatbu, hypotéku…

„Víš co?“ řekne Lucie a nalije mi další sklenku vína. „Jestli tě máma vydědí kvůli tomu, že chceš žít podle sebe, tak ten byt nestojí za to.“

Přikývnu. Poprvé za dlouhou dobu cítím úlevu.

Když se vrátím domů, máma sedí u stolu s fotkami z mého dětství. „Pamatuješ si na tu dovolenou v Krkonoších?“ zeptá se tiše.

„Pamatuju,“ odpovím a sednu si vedle ní.

„Já jen… bojím se o tebe.“

„Já vím. Ale musíš mi věřit.“

Máma dlouho mlčí a pak papíry schová do šuplíku.

Nevím, jak to dopadne. Možná mě opravdu vydědí. Možná ne. Ale poprvé mám pocit, že žiju svůj život – ne její.

Říkám si: Je lepší žít podle sebe a riskovat ztrátu rodiny? Nebo se podřídit a celý život litovat? Co byste udělali vy?