Máma mi odmítá hlídat děti, ale já musím živit rodinu: Příběh Aleny z Ostravy

„Mami, prosím tě, aspoň dneska. Potřebuju do práce, jinak mě vyhodí,“ šeptám do telefonu, zatímco se snažím uklidnit malou Klárku, která mi visí na noze a brečí, protože jí bráška vzal pastelky. V kuchyni se vaří voda na těstoviny, v obýváku se hádají kluci a já mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. „Aleno, už jsem ti to říkala. Já už mám svýho dost. Chci mít klid. Děti jsou tvoje, ne moje,“ odpovídá máma tvrdě a já cítím, jak mi v očích pálí slzy. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě, zvlášť když je nejhůř. Ale od chvíle, kdy mi před dvěma lety tragicky zemřel manžel Petr, jsem na všechno sama.

Bylo to v zimě, pamatuju si to jako dnes. Petr jel z noční směny domů a na zledovatělé silnici u Hlučína dostal smyk. Policie mi volala v pět ráno. Od té chvíle se mi život obrátil naruby. Najednou jsem musela být silná nejen pro sebe, ale hlavně pro děti. Klárce byly tři, Tomášovi pět a nejstaršímu Filipovi sedm. Všichni potřebovali mámu, která se nezhroutí, která je ochrání. Jenže já jsem se uvnitř rozpadala.

První týdny po pohřbu mi máma pomáhala. Vařila, občas vzala děti na procházku. Ale jakmile se vrátila do svého bytu na sídlišti v Porubě, začala se odmlčovat. „Musíš se naučit postarat sama,“ říkala mi, když jsem ji prosila o pomoc. „Já už jsem svoje děti vychovala.“ Jenže já jsem neměla na výběr. Musela jsem si najít práci, abych nás uživila. V Ostravě to není jednoduché, zvlášť když nemáte nikoho, kdo by vám pohlídal děti.

Našla jsem místo prodavačky v supermarketu. Směny jsou dlouhé, plat mizerný, ale aspoň něco. Každý den ráno vstávám ve čtyři, abych stihla připravit snídani, obléct děti, nachystat svačiny. Klárku dávám do školky, kluky do školy. Po práci běžím domů, nakoupím, uvařím, pomůžu s úkoly. Večer padám do postele vyčerpaná, ale spánek nepřichází. Hlavou mi běží tisíc myšlenek: Jak zaplatím nájem? Co když děti onemocní? Co když mě v práci propustí?

Jednou jsem se odhodlala a šla za mámou osobně. Seděla v kuchyni, pila kávu a koukala z okna na šedé paneláky. „Mami, já už fakt nemůžu. Potřebuju, abys mi aspoň jednou týdně pohlídala děti. Jen na pár hodin, abych si mohla přivydělat na úklidu.“ Máma se na mě podívala, v očích měla tvrdý výraz. „Aleno, já už jsem stará. Bolí mě záda, mám dost svých starostí. Ty jsi mladá, zvládneš to.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť ona je jediná, kdo mi může pomoct! Ale místo toho jsem jen tiše odešla. Cestou domů jsem brečela v tramvaji, schovaná za kapucí.

Děti to všechno cítí. Filip je poslední dobou zamlklý, Tomáš se začal počůrávat, Klárka se mě pořád drží za ruku. Snažím se jim dát lásku, ale někdy už nemám sílu. Když večer usnou, sedím v kuchyni a dívám se na fotku Petra. „Co bys dělal ty?“ ptám se ho v duchu. „Jak bych to měla zvládnout?“

Jednou jsem přišla domů a našla Filipa, jak sedí na posteli a pláče. „Mami, proč babička nechce přijít? Vždycky jsme u ní byli rádi.“ Objala jsem ho a snažila se vysvětlit, že babička je unavená, že má svoje starosti. Ale sama tomu nevěřím. Vždyť máma je zdravá, chodí na procházky, jezdí na výlety s kamarádkami. Jen na nás nemá čas.

Začala jsem se cítit provinile. Možná jsem na ni moc tlačila. Možná má právo na svůj život. Ale co já? Kdo myslí na mě? Když jsem byla malá, máma byla přísná, ale vždycky jsem věděla, že se na ni můžu spolehnout. Teď mám pocit, že jsem pro ni jen přítěž.

Jednou večer jsem se s ní pohádala. „Mami, proč mi nechceš pomoct? Vždyť jsme tvoje rodina!“ vykřikla jsem zoufale do telefonu. „Aleno, já už nemůžu. Chci mít klid. Ty jsi dospělá, musíš se postarat sama,“ odpověděla a zavěsila. Seděla jsem v kuchyni, třásly se mi ruce. Děti se probudily a přišly za mnou. „Mami, co se děje?“ ptala se Klárka. „Nic, zlatíčko, jen jsem unavená,“ zalhala jsem.

Někdy mám pocit, že to nezvládnu. Že se jednoho dne prostě zhroutím a už nevstanu. Ale pak se podívám na děti a vím, že musím bojovat. Kvůli nim. Jsou to jediné, co mi zbylo. Ale někdy bych si přála, aby mi někdo řekl: „Neboj, pomůžu ti.“

Nedávno jsem potkala sousedku Janu na chodbě. „Alčo, vypadáš hrozně unaveně. Nechceš, abych ti někdy pohlídala děti?“ zeptala se. Rozbrečela jsem se. Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že na to nejsem úplně sama. Možná existují lidé, kteří mají srdce na pravém místě.

Ale pořád mě trápí otázka: Proč mi vlastní máma nechce pomoct? Je to spravedlivé? Nebo jsem opravdu moc náročná? Jak byste se zachovali vy na mém místě? Myslíte, že mám právo chtít po mámě pomoc, nebo bych měla všechno zvládnout sama?