Konečně žít pro sebe: Příběh Aleny, která se ve stáří rozhodla změnit svůj život

„Aleno, už zase sedíš u toho okna? Copak nemáš nic lepšího na práci?“ ozvalo se za mnou. Hlas mé dcery Jitky mě vytrhl z myšlenek. Seděla jsem v kuchyni, dívala se na šedé nebe a v hlavě mi běžely vzpomínky jako starý film. Všechno bylo tak vzdálené a přitom tak bolestně blízko.

„Jitko, já jen přemýšlím…“ odpověděla jsem tiše. Věděla jsem, že tohle ji rozčílí. Vždycky chtěla, abych byla veselá, aktivní, abych se starala o vnoučata a byla tu pro rodinu. Jenže já už nemám sílu. Celý život jsem žila pro druhé – pro rodiče, manžela, děti. A teď, když jsem sama, nevím, kdo vlastně jsem.

„Mami, musíš se vzchopit! Táta by to takhle nechtěl,“ pokračovala Jitka. Sklopila jsem oči. Můj muž Petr zemřel před dvěma lety a od té doby je v našem bytě ticho, které mě dusí. Všichni čekají, že budu stejná jako dřív – silná, obětavá, vždy připravená pomoci. Ale já už nemůžu.

Vzpomínám si na dětství v malém městě u Plzně. Maminka byla přísná, otec věčně v práci. Odmalička mě učili, že žena má být pilná, skromná a hlavně se starat o ostatní. Nikdy jsem nesměla myslet na sebe. Když jsem si chtěla jít s kamarádkami zabruslit na rybník, musela jsem místo toho pomáhat s vařením nebo hlídat mladšího bratra. „Až budeš mít vlastní rodinu, pochopíš,“ říkala maminka.

A měla pravdu. Když se mi narodila Jitka a pak Honza, zapomněla jsem na své sny. Chtěla jsem být zdravotní sestrou, ale místo toho jsem zůstala doma a starala se o děti i nemocnou tchyni. Petr pracoval na směny v továrně a domů chodil unavený. „Aleno, ty to zvládneš nejlíp,“ říkal mi často. A já zvládala – vařila, prala, uklízela, pomáhala dětem s úkoly. Nikdy jsem si nestěžovala.

Teď je mi sedmdesát a mám pocit, že mi život protekl mezi prsty. Děti mají své rodiny, vnoučata mě navštěvují jen občas. Jitka mi vyčítá, že nejsem dost aktivní babička. Honza bydlí v Brně a volá jen zřídka. Připadám si zbytečná.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla k doktorce. „Paní Aleno, máte depresi,“ řekla mi klidně. Předepsala mi léky a doporučila psychologa. Cestou domů jsem brečela – copak je tohle všechno? Celý život jsem dělala to, co se ode mě čekalo… a teď mám depresi?

Začala jsem chodit na terapie k paní doktorce Novotné. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – o svých pocitech, strachu ze samoty i o tom, jak moc mě bolí promarněné roky. „Aleno, co byste chtěla dělat jen pro sebe?“ zeptala se mě jednou.

Zůstala jsem zaraženě sedět. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, co chci JÁ. Vždycky šlo o ostatní.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala si seznam věcí, které bych chtěla zkusit: naučit se malovat akvarelem, jet na výlet do Českého Krumlova, přečíst si všechny knihy od Hrabala…

Když to Jitka zjistila, rozčílila se: „Mami, ty chceš jezdit sama na výlety? Vždyť jsi stará! Co když se ti něco stane?“

„Jitko,“ řekla jsem poprvé v životě pevně, „já už nechci žít jen pro vás. Chci konečně žít i pro sebe.“

Bylo to těžké. Doma byla dusná atmosféra. Jitka mi přestala volat tak často a Honza mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek: „Mami, vždycky jsi byla oporou rodiny. Proč teď najednou myslíš jen na sebe?“

Ale já vydržela. Přihlásila jsem se do kurzu malování v místním kulturním domě. První den jsem měla strach – co když tam budu nejstarší? Co když se mi budou smát? Ale paní učitelka Eva byla milá a ostatní ženy mě přijaly mezi sebe.

Začala jsem chodit na procházky do lesa za městem. Seděla jsem na lavičce u rybníka a dívala se na vodu – poprvé po letech jsem cítila klid.

Jednou večer mi zavolal Honza: „Mami… promiň. Asi jsme tě s Jitkou moc tlačili do role babičky a pečovatelky.“ Rozplakala jsem se do telefonu.

„Honzo… já vás mám ráda. Ale potřebuju taky něco pro sebe.“

Začali jsme spolu mluvit jinak – upřímněji. Jitka to nesla hůř, ale časem pochopila.

Dnes je mi sedmdesát jedna let a poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život. Není to snadné – někdy mě přepadne smutek nebo výčitky svědomí. Ale když maluju nebo čtu knihu na lavičce v parku, cítím radost.

Někdy si říkám: Proč jsme my ženy tak dlouho věřily tomu, že musíme žít jen pro druhé? Proč je tak těžké říct si o vlastní štěstí? Možná je čas to změnit – i když je člověku sedmdesát.

Co si o tom myslíte vy? Je pozdě začít žít pro sebe až ve stáří? Nebo má každý právo hledat štěstí kdykoliv?