Konečně jsem se rozhodla nechat svého syna dospět: Příběh o vině, lásce a odvaze pustit dítě do světa

„Mami, už nejsem dítě!“ Honzův hlas se rozléhá kuchyní a já cítím, jak mi v hrudi buší srdce. Stojí přede mnou, vysoký, hubený kluk s rozcuchanými vlasy a očima, které jsem kdysi utírala od slz. Teď v nich vidím vzdor a odhodlání. „Chci jít na tu brigádu do Prahy. Nech mě to zkusit.“

Zamrkám a v hlavě mi běží vzpomínky jako film. Jak jsem ho poprvé držela v náručí v porodnici v Motole, jak jsme spolu chodili do parku na Letné, jak jsem mu vařila krupicovou kaši, když měl horečku. A taky jak jsem po nocích brečela do polštáře, protože jsem měla pocit, že jsem všechno pokazila.

Bylo mi dvacet jedna, když jsem otěhotněla. S Petrem jsme právě dokončili gympl v Berouně a plánovali jsme společnou budoucnost. Jenže všechno šlo jinak. Petr dostal nabídku na školu v Brně a já… já zůstala doma. Máma s tátou mi řekli, že je lepší, když se postarám o malého a práci si najdu později. „Vždyť jsi ještě mladá, Janičko,“ říkala máma. „Dítě potřebuje mámu.“

Jenže roky plynuly a já se nikdy nevrátila do školy ani do práce. Petr se odstěhoval, našel si jinou a já zůstala sama s Honzou a rodiči v našem paneláku na sídlišti. Každý den jsem vařila, prala, uklízela a žila jen pro něj. Když šel do školy, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

„Jano, měla by sis najít nějakou práci,“ říkala mi sousedka paní Novotná, když jsme se potkaly u popelnic. „Nemůžeš být pořád jen doma.“ Ale já měla strach. Co když to nezvládnu? Co když Honza něco potřebuje a já u toho nebudu?

Teď stojí přede mnou skoro dospělý muž a chce odejít do Prahy na letní brigádu. „Mami, já to zvládnu. Nejsem malý kluk,“ opakuje a já cítím, jak se mi třesou ruce.

„A co když tě někdo okrade? Nebo se ti něco stane?“ vyhrknu.

Honzovy oči potemní. „Mami, nemůžeš mě pořád držet doma. Musím se naučit žít.“

Sednu si ke stolu a dívám se na své ruce. Jsou unavené, popraskané od mytí nádobí a praní prádla. V hlavě mi hučí hlasy rodičů: „Musíš být dobrá máma.“ Ale co když být dobrá máma znamená pustit dítě do světa?

Večer sedím na balkoně a koukám na světla města. Táta sleduje zprávy, máma plete ponožky. Všichni jsou tak klidní – jen já mám pocit, že se mi rozpadá svět.

„Janičko,“ ozve se máma tiše za mnou. „Musíš ho pustit. Jinak tě jednou bude nenávidět.“

Podívám se na ni a poprvé v životě vidím v jejích očích slzy.

„Já vím,“ zašeptám.

Ráno balíme Honzovi batoh. Dávám mu svačinu, kapesné a starý mobil pro jistotu. „Zavolej mi, až přijedeš,“ prosím ho.

Usměje se na mě tím svým klukovským úsměvem. „Neboj se, mami.“

Když za ním zaklapnou dveře výtahu, zůstanu stát na chodbě a cítím prázdnotu, jakou jsem nikdy nezažila.

Celý den chodím po bytě jako tělo bez duše. Přemýšlím o všech těch letech – o tom, jak jsem obětovala vlastní sny pro jeho bezpečí. Byla to chyba? Nebo to byla láska?

Večer mi přijde SMS: „Mami, jsem tu. Je to tu super! Děkuju.“

Rozpláču se štěstím i smutkem zároveň.

Za pár dní přijde domů na víkend. Je jiný – sebevědomější, dospělejší. Povídáme si dlouho do noci.

„Mami,“ řekne najednou vážně. „Já tě mám rád. Ale musíš mě nechat žít svůj život.“

Pohladím ho po vlasech a poprvé v životě cítím, že ho opravdu pouštím.

Možná jsem udělala spoustu chyb. Možná jsem ho až moc chránila. Ale teď vím jedno – někdy je největší láska nechat jít.

Říkám si: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla víc myslet na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?