Když vlastní syn plánuje, kam mě uloží: Příběh o ztracené důvěře a boji o domov
„Mami, ona má pravdu. Už bys měla být někde, kde se o tebe postarají. A dům? Stejně už na něj nestačíš.“
Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co jsem je zaslechla za zavřenými dveřmi obýváku. Martin si myslel, že spím, ale já jsem se v noci probudila žízní a šla si pro vodu. Zastavila jsem se na chodbě, když jsem slyšela jeho hlas – a hlas jeho přítelkyně Lenky. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát v mé vlastní rodině.
Martin byl vždycky citlivý kluk. Když byl malý, chodili jsme spolu do lesa na houby, učila jsem ho poznávat stromy a zpívali jsme si lidovky. Ale pak přišla puberta a s ní parta kluků z vedlejšího sídliště. Najednou měl jiné zájmy, domů chodil pozdě a často bez nálady. S manželem Karlem jsme se snažili být trpěliví, ale když ho jednou přivedla policie kvůli krádeži v supermarketu, něco se v našem vztahu zlomilo.
Po letech hádek a nevyřčených výčitek jsme ho nakonec dostali zpátky na správnou cestu – aspoň jsme si to mysleli. Přestal se stýkat s tou partou, ale už nikdy nebyl ten starý Martin. Odmítl jít na vysokou školu, střídal podřadné práce a doma byl čím dál víc podrážděný. Když mu bylo pětadvacet, manžel zemřel na infarkt a já zůstala v našem starém domě sama s Martinem.
Od té doby se všechno ještě zhoršilo. Martin začal pít, někdy zmizel na několik dní a pak se vrátil bez vysvětlení. Peníze mizely z mé peněženky a když jsem se zeptala, vždycky měl nějakou výmluvu. Přesto jsem doufala, že se to jednou zlomí. Že najde smysl života, práci, možná i rodinu.
A pak přišla Lenka. Ze začátku jsem byla ráda – byla milá, usměvavá, dokonce mi pomáhala s nákupem. Ale brzy jsem pochopila, že jí jde hlavně o pohodlí. Často jsem slyšela jejich rozhovory o tom, jak je těžké platit nájem a jak by bylo lepší mít vlastní byt. Jenže ten dům byl můj – dům, kde jsem vychovala Martina i jeho sestru Kláru.
Jednoho večera jsem zaslechla tu větu: „Mami, ona má pravdu. Už bys měla být někde, kde se o tebe postarají.“
Zůstala jsem stát na chodbě jako přimražená. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – na první krůčky, na rozbité koleno, na společné Vánoce. A teď mě vlastní syn chce odsunout stranou jako nepotřebný nábytek?
Druhý den ráno jsem seděla u stolu s hrnkem kávy a čekala, až přijde dolů. Když vešel do kuchyně, podíval se na mě s výrazem provinilého dítěte.
„Martine,“ začala jsem tiše, „slyšela jsem vás včera večer.“
Ztuhl. „Mami… to nebylo tak…“
„Bylo to přesně tak,“ přerušila jsem ho. „Chceš mě dát do domova důchodců?“
Chvíli mlčel a pak vyhrkl: „Mami, já jen… bojím se o tebe! Ten dům je velký, ty už nejsi nejmladší…“
„A nebojíš se spíš o sebe? O to, že nebudeš mít kde bydlet?“
Zrudl a sklopil oči. „Lenka říkala… že bychom mohli dům prodat a koupit si byt.“
„A co já? Kam bych šla?“
„No… třeba do Domova Slunečnice. Tam je to hezký…“
V tu chvíli mi došlo, že už nejsem pro svého syna matkou, ale přítěží. Rozbrečela jsem se přímo před ním – poprvé po letech.
Další týdny byly plné napětí. Martin mi začal podsouvat papíry k podpisu – prý jen nějaké formality ohledně energií nebo pojištění domu. Ale já už byla opatrná. Jednou večer přišla Klára na návštěvu a já jí všechno řekla.
„Mami! To snad není pravda! On tě chce připravit o dům?“ rozčílila se.
„Nevím… možná si jen myslí, že už tu nemám co dělat.“
Klára byla vždycky ta rozumnější. Hned druhý den si pozvala Martina na kávu a dala mu jasně najevo, že pokud bude dál tlačit na převod domu nebo mě bude nutit do domova důchodců, postará se o to právník.
Martin byl uražený a několik dní se mnou nemluvil. Lenka mezitím zmizela – prý našla někoho jiného s vlastním bytem.
Zůstali jsme doma sami – já a můj dospělý syn, který už dávno není tím malým klukem z lesa. Každé ráno vstávám s obavou, co nový den přinese. Bojím se stáří víc než kdy dřív – ne kvůli nemocem nebo samotě, ale kvůli tomu, že pro vlastní dítě znamenám jen překážku.
Někdy si říkám: Kde jsme udělali chybu? Je možné ještě někdy najít cestu zpátky k důvěře? Nebo je tohle prostě osud mnoha českých rodin?