Když ti vlastní dítě řekne, že tě už nemiluje: Příběh jedné české matky

„Mami, já už tě nemám rád. Chci bydlet s tátou.“

Ta slova mi v hlavě rezonují už třetí den. Sedím na kraji postele v našem malém bytě na Jižním Městě, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Matěj, můj osmiletý syn, stojí ve dveřích dětského pokoje s batohem na zádech a tváří, která je tvrdší, než bych u dítěte čekala. V tu chvíli se mi zhroutil svět.

„Proč to říkáš, Matýsku?“ šeptám a snažím se udržet hlas klidný, i když uvnitř mě všechno křičí.

„Protože táta je lepší. S ním je sranda. Ty jsi pořád jenom smutná nebo naštvaná,“ odpoví a uhne pohledem. Vím, že má pravdu. Poslední měsíce jsem byla jen stínem sama sebe. Po rozvodu s Petrem jsem se snažila držet pohromadě kvůli Matějovi, ale někdy to prostě nešlo.

Petr si našel novou přítelkyni – Lenku. Mladší, energickou, vždy usměvavou. Matěj o ní mluví často. „Lenka mě učí jezdit na kole! Lenka mi koupila nové lego! Lenka umí péct bábovku!“ Já jsem v jeho očích jen ta unavená máma, která večer padne do postele a ráno se probouzí s kruhy pod očima.

Ten den, kdy mi to řekl, jsem se rozbrečela přímo před ním. „Promiň, mami,“ špitl tehdy a utekl do svého pokoje. Já seděla v kuchyni a poprvé v životě jsem si připadala jako naprostý selhání. Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc přísná? Nebo naopak moc slabá? Měla jsem víc bojovat za naši rodinu?

Druhý den ráno jsem ho vezla do školy. Mlčel celou cestu. Když vystupoval z auta, otočil se ke mně: „Můžu dneska k tátovi?“ Přikývla jsem. Co jiného jsem mohla dělat?

Večer mi Petr volal. „Hele, Jano, Matěj tu chce zůstat i přes týden. Prý mu to tak vyhovuje.“ Jeho hlas byl klidný, skoro až lhostejný. „To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem. „Vždyť je to moje dítě!“

„Jano, neblázni. Nech ho trochu být. Třeba potřebuje změnu.“

Zavěsila jsem a rozplakala se znovu. V hlavě mi běžely vzpomínky – první Matějovy krůčky, jeho smích v parku na Pankráci, když jsme pouštěli draka, jeho první den ve školce, kdy se ke mně tiskl a nechtěl mě pustit.

Začala jsem se ptát sama sebe: Co když už mě opravdu nemá rád? Co když jsem ho ztratila?

Další dny byly jako v mlze. Chodila jsem do práce – dělám účetní v malé firmě na Praze 4 – ale myšlenkami jsem byla pořád u Matěje. Každý večer jsem čekala na jeho zprávu nebo zavolání. Někdy napsal jen „Ahoj“, jindy vůbec nic.

Jednou večer mi zavolala moje máma: „Janičko, musíš bojovat! Děti jsou někdy kruté, ale potřebují vědět, že je máš ráda.“

„Ale jak mám bojovat, mami? Když on nechce být se mnou…“

„Nechce být s tebou TEĎ. Ale to neznamená navždy.“

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla laskavá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že rozvod je pro děti obrovská rána a že Matěj možná jen hledá místo, kde nebude muset řešit moje slzy a smutek.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Petra: „Matěj má horečku. Můžeš si pro něj přijet?“ Okamžitě jsem sedla do auta a jela přes půl Prahy. Když jsem vešla do bytu, Matěj ležel v posteli a vypadal tak malinký…

„Mami…“ zašeptal a natáhl ke mně ruce.

Sedla jsem si k němu a hladila ho po vlasech. „Jsem tady, broučku.“

„Promiň… já nechci, abys byla smutná,“ zamumlal.

„To nevadí, hlavně abys byl zdravý,“ odpověděla jsem tiše.

Ten večer jsme spolu usnuli v jedné posteli jako kdysi dávno.

Od té doby se něco změnilo. Začala jsem víc myslet na sebe – chodila jsem běhat do Krčského lesa, občas na kafe s kamarádkou Lenkou (jinou Lenkou než je ta Petrova). Přestala jsem Matěje přemlouvat nebo mu vyčítat jeho volbu. Když chtěl být s tátou, pustila jsem ho – ale vždycky jsem mu řekla: „Jsem tady pro tebe kdykoliv.“

Pomalu se ke mně začal vracet. Jednou přišel s tím, že potřebuje pomoct s úkolem z češtiny. Jindy chtěl společně upéct perník podle receptu mojí babičky.

Není to dokonalé – někdy má dny, kdy je odtažitý nebo protivný. Ale už vím, že to není konec světa.

Dnes večer sedíme spolu na gauči a koukáme na pohádku. Matěj se ke mně přitulí: „Mami… máš mě ráda?“

„Víc než cokoliv na světě,“ odpovím bez zaváhání.

A on jen tiše přikývne.

Někdy si říkám – co byste dělali vy na mém místě? Jak byste bojovali o lásku svého dítěte? Je lepší pustit ho k druhému rodiči, nebo za něj bojovat za každou cenu?