Když tchyně nezná hranice: Příběh o ztracených víkendech a hledání odvahy říct dost

„Petro, prosím tě, nemohli byste s Honzou zase v sobotu přijet? Potřebuju pomoct s těmi okny, už na to sama nestačím…“

Zase ten hlas. Už ve čtvrtek večer mi v kapse zavibroval mobil a já přesně věděla, co přijde. Tchyně. Paní Marie. Žena, která dokáže z obyčejného víkendu udělat maraton úklidu, sekání trávy, oprav a vaření. A já? Já už nemůžu. Ale co mám dělat? Honza je její jediný syn a já nechci být ta zlá snacha.

„Mami, my jsme chtěli jet s dětmi na výlet…“ ozývá se Honza do telefonu, zatímco já sedím na gauči a v duchu si odškrtávám další ztracený víkend. Slyším, jak jeho hlas slábne pod tíhou výčitek, které na něj Marie sype: „Ale Honzíku, vždyť já tu jsem sama! Kdo mi pomůže? Vždyť vy jste rodina!“

Zavěsí a já vím, že je rozhodnuto. Zase pojedeme. Zase budeme celý den makat na domě, který už dávno není náš domov. Děti budou znuděně koukat na televizi v obýváku, kde to páchne starým kobercem a kde se nesmí moc smát, protože „babičku bolí hlava“. A já budu večer utahaná, podrážděná a plná vzteku.

Začalo to nenápadně. Po smrti tchána byla Marie sama a my jsme chtěli pomoct. První měsíce jsem měla pocit, že děláme správnou věc. Ale pak se z občasné pomoci stala povinnost. Každý víkend. Bez výjimky. Když jsme jednou odmítli, Marie se urazila a tři dny nevolala. Honza byl z toho špatný a já měla výčitky svědomí.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala Honzovo tiché oddechování. V hlavě mi běžely všechny ty scény – Marie s rukama v bok, jak nám vyčítá, že jsme ji nechali samotnou; děti, které se ptají, proč nemůžeme jet do zoo; já, jak se snažím vysvětlit kamarádce, proč už nikdy nemám čas na kafe.

Ráno jsem seděla u stolu s hrnkem kávy a rozhodla se promluvit s Honzou.

„Honzo, já už takhle dál nemůžu,“ začala jsem opatrně.

Zvedl oči od novin. „Co tím myslíš?“

„Každý víkend je stejný. Jezdíme k tvojí mámě, všechno tam děláme a náš život nám utíká mezi prsty. Děti jsou nešťastné, já jsem unavená… Nemůžeme si aspoň někdy udělat čas pro sebe?“

Honza mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Já vím. Ale ona nikoho jiného nemá.“

„A my máme jen jeden život,“ odpověděla jsem tiše.

Celý týden jsem přemýšlela, jak to změnit. Zkoušela jsem hledat rady na internetu – diskuse plné podobných příběhů mě utvrdily v tom, že nejsem sama. Ale odvaha říct to nahlas mi pořád chyběla.

Další sobotu jsme zase stáli před Maruščiným domem. Už z dálky jsem viděla její postavu za záclonou. Otevřela dveře ještě dřív, než jsme zazvonili.

„No konečně! Už jsem myslela, že jste zapomněli!“ vítala nás s úsměvem, který rychle vystřídal seznam úkolů.

Děti se rozutekly do pokoje a já šla za Honzou na zahradu.

„Musíme jí to říct,“ šeptla jsem.

„A co když se urazí?“

„A co když se zhroutíme my?“

Odpoledne jsme seděli všichni u stolu u kávy. Srdce mi bušilo až v krku.

„Mami,“ začal Honza nejistě, „my bychom potřebovali trochu víc času pro sebe. Pro děti… pro naši rodinu.“

Marie ztuhla. „A kdo mi pomůže? Vy už mě nechcete?“

„To není pravda,“ vložila jsem se do hovoru. „Ale potřebujeme najít nějakou rovnováhu. Můžeme přijít jednou za dva týdny… nebo ti pomoct najít někoho na výpomoc.“

Marie mlčela dlouho. Pak začala plakat.

„Všichni mě opustili…“ vzlykala.

Děti přišly do kuchyně a objaly ji kolem ramen.

Ten den jsme odjížděli domů v tichu. Honza řídil a já koukala z okna na ubíhající krajinu.

Další týden Marie nevolala. Ani ten další. Honza byl nervózní, děti se ptaly, jestli je babička nemocná.

Nakonec přišla SMS: „Omlouvám se. Potřebovala jsem si uvědomit, že i vy máte svůj život.“

Bylo to těžké období – Marie byla chvíli uražená, chvíli smutná. Ale postupně si našla nové kamarádky v klubu seniorů a my jsme začali žít svůj život. Jezdíme k ní méně často, ale když už přijedeme, je to radostné setkání.

Někdy si říkám – proč je tak těžké říct „dost“ i lidem, které máme rádi? A kolik rodin v Česku žije podobný příběh jako my? Co byste udělali vy na mém místě?