Když se život obrátí proti tobě: Příběh Jany, matky samoživitelky v srdci Ostravy

„Proč jsi to udělala, Jano? Proč jsi nám to udělala?“ křičela na mě máma, zatímco jsem stála v kuchyni našeho malého bytu na sídlišti v Ostravě-Porubě. V ruce jsem svírala dopis od Petra, otce mého syna, který mi právě napsal, že už se nevrátí. Všechno ve mně křičelo, ale navenek jsem byla tichá. „Mami, já… já jsem to nechtěla. On prostě odešel,“ šeptla jsem a slzy mi stékaly po tváři.

Bylo mi dvacet dva, když jsem zjistila, že čekám dítě. Petr byl mou první velkou láskou, pracoval jako elektrikář v hutích a sliboval mi modré z nebe. Jenže když zjistil, že jsem těhotná, začal být odtažitý. „Jano, nejsme na to připravení. Máme čas,“ říkal mi tehdy. Ale čas jsme neměli. A když se narodil malý Tomášek, Petr už byl dávno pryč.

Máma mi nikdy neodpustila, že jsem si „zničila život“. Táta mlčel. Jeho ticho bylo horší než máminy výčitky. Každý den jsem chodila do práce do supermarketu na pokladnu a večer se vracela domů k Tomáškovi, který mě vítal svým dětským smíchem. Jen kvůli němu jsem to všechno vydržela.

Jednou večer, když Tomášek usnul, jsem seděla u kuchyňského stolu a počítala drobné. „Mami, nemáme ani na mléko,“ řekla jsem tiše do prázdna. Máma jen protočila oči. „Kdybys byla chytřejší…“ začala znovu. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Neměla jsem nikoho kromě Tomáška.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice. „Paní Nováková, musíme si promluvit o vaší situaci,“ řekla mi s úsměvem, který měl být uklidňující, ale ve mně vyvolával jen úzkost. „Vím, že je to těžké, ale musíte najít lepší práci. Takhle to dlouho neutáhnete.“

Ale kde mám vzít lepší práci? V Ostravě není práce ani pro chlapy, natož pro matku s malým dítětem. Každý den jsem bojovala s pocitem viny a selhání. Když jsem jednou večer usínala vedle Tomáška na rozvrzané posteli, přemýšlela jsem, jestli by nám nebylo líp někde jinde. Ale kam bych šla?

Jednoho dne přišel táta domů opilý. „Jsi ostuda rodiny,“ zasyčel na mě a já cítila, jak se mi hroutí svět pod nohama. Máma jen seděla v koutě a mlčela. V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdovou nenávist – ne k nim, ale k sobě samotné. Proč nejsem silnější? Proč neumím odejít?

Začala jsem hledat pomoc na internetu. Našla jsem diskuzní fórum pro samoživitelky. Poprvé v životě jsem napsala svůj příběh cizím lidem: „Jsem Jana z Ostravy, mám tříletého syna a nevím, jak dál.“ Odpovědi přišly rychleji, než jsem čekala. „Neboj se, nejsi sama,“ psaly mi ženy z celé republiky. Najednou jsem měla pocit, že někam patřím.

Jedna z nich – Lenka z Brna – mi nabídla podporu i radu: „Zkus azylový dům pro matky s dětmi. Není to ostuda.“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem sbalila Tomáška a pár věcí do igelitky a odešla z domova. Máma brečela, táta mě ignoroval.

V azylovém domě to nebylo lehké. Malý pokojík s palandou a dalšími dvěma maminkami s dětmi. Ale poprvé po letech jsem se necítila sama. Sdílely jsme spolu příběhy o mužích, kteří odešli, o snech, které se rozplynuly v šedi každodennosti.

Jednou večer jsme seděly s Martinou u okna a dívaly se na světla Ostravy. „Víš, Jano,“ řekla tiše, „já si taky myslela, že už nikdy nebudu šťastná. Ale děti nám dávají sílu.“ Podívala jsem se na spícího Tomáška a poprvé po dlouhé době ucítila naději.

Začala jsem chodit na rekvalifikační kurz účetnictví. Nebylo to snadné – učit se večer po uspání dítěte, ale věděla jsem, že musím bojovat nejen za sebe, ale hlavně za něj.

Po půl roce jsem našla práci v malé firmě jako účetní asistentka. Nebylo to moc peněz, ale bylo to moje vítězství. Když jsem dostala první výplatu a koupila Tomáškovi nové boty místo těch děravých z bazaru, rozbrečela jsem se štěstím.

Jednou mi volala máma: „Jano… můžeš přijet? Táta je nemocný.“ Vrátila jsem se domů poprvé po roce a viděla tátu ležet na posteli – zlomeného muže bez pýchy i hněvu. Podíval se na mě a zašeptal: „Promiň.“

Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit všechno to ticho a bolest. Ale vím jedno – už nikdy nedovolím nikomu, aby mě zlomil.

Někdy večer sedím u okna našeho malého bytu a přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije stejný příběh? Kolik z nás mlčí ze strachu nebo studu? Možná je čas začít mluvit nahlas… Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl odpouštět těm, kteří nám nejvíc ublížili?