Když se tchyně stane středobodem mého světa: Mezi povinností a svobodou v české rodině

„Jano, kde je moje deka? Ta s těmi modrými květy! Už zase jsi ji někam uklidila?“ ozvalo se z obýváku. Bylo sedm ráno, venku ještě tma, a já už cítila, jak mi v žaludku narůstá tíha. Odpověděla jsem tiše: „Je v prádelně, paní Věro. Dám ji do sušičky.“

Takhle začínal každý můj den od chvíle, kdy se k nám tchyně nastěhovala. Tomáš mi tehdy řekl: „Jani, maminka už to sama nezvládá. Je to jen na pár měsíců.“ Jenže z měsíců byly roky a já měla pocit, že se můj svět smrskl na vaření, praní a neustálé hledání kompromisů mezi tím, co chci já, a co chce ona.

Věra byla žena z jiné doby. Všechno muselo být podle ní: polévka vždycky v poledne, okna otevřená přesně na deset minut, prádlo věšené podle barvy. Když jsem jednou pověsila Tomášovy ponožky vedle jejích halenek, slyšela jsem za zády její tiché „No to snad není možné…“

Tomáš byl většinu času v práci. Když přišel domů, byl unavený a chtěl mít klid. „Jani, prosím tě, neřeš to pořád. Máma je stará, potřebuje nás,“ říkal mi večer v ložnici, zatímco já potichu plakala do polštáře.

Jednou večer jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na svoje ruce. Byly suché od mytí nádobí a popraskané od zimy. Věra přišla a beze slova si sedla naproti mně. „Víš, Jano,“ začala po chvíli, „já jsem taky kdysi měla sny. Ale rodina je důležitější než všechno ostatní.“

Chtěla jsem jí říct, že i já mám sny. Že jsem chtěla studovat psychologii, že jsem chtěla cestovat, že jsem chtěla být víc než jen někdo, kdo vaří a uklízí. Ale místo toho jsem jen přikývla.

Začala jsem být podrážděná. Každá drobnost mě rozčilovala – zvuk jejích pantoflí na chodbě, její poznámky o tom, jak by to dělala ona lépe. Jednoho dne jsem bouchla dveřmi tak silně, až se Tomáš lekl.

„Co se to s tebou děje?“ zeptal se mě ostře.

„Já už nemůžu!“ vykřikla jsem. „Celý den dělám jen to, co chce tvoje máma! Nemám žádný čas pro sebe! Ty mě vůbec neposloucháš!“

Tomáš mlčel. Pak jen tiše řekl: „Myslel jsem, že to zvládneš.“

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do parku. Tam jsem potkávala sousedku Martinu. Jednou mi řekla: „Jano, já bych to nevydržela. Moje máma byla taky taková. Nakonec jsme se pohádaly tak, že jsme spolu rok nemluvily.“

Přemýšlela jsem o tom dlouho. Měla bych být tvrdší? Říct Tomášovi, že takhle už to dál nejde? Nebo mám být trpělivá a doufat, že se něco změní?

Jednoho dne přišla Věra do kuchyně s fotkou v ruce. Byla na ní mladá žena s dlouhými vlasy – byla to ona sama před padesáti lety.

„To jsem byla já,“ řekla tiše. „Taky jsem měla sny. Ale pak přišly děti a všechno bylo jinak.“

Podívala jsem se na ni a poprvé viděla něco jiného než jen přísnou tchyni – viděla jsem ženu, která možná taky někdy plakala do polštáře.

Večer jsem si sedla k Tomášovi. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodně.

„Já už takhle dál nemůžu. Potřebuju čas pro sebe. Potřebuju mít pocit, že žiju i svůj život.“

Tomáš chvíli mlčel. Pak řekl: „Co navrhuješ?“

Navrhla jsem kompromis – jeden víkend v měsíci pojede Věra k sestře do Brna a já budu mít volno. Tomáš souhlasil neochotně, ale viděl, že už nemám sílu dál bojovat.

První víkend bez Věry jsem strávila v kavárně s knihou. Poprvé po letech jsem cítila klid.

Ale otázky zůstaly: Je správné obětovat vlastní život pro rodinu? Kde je hranice mezi povinností a svobodou? Kolik toho musí žena vydržet, než si dovolí říct dost?

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je tohle opravdu život, jaký jsem chtěla? Nebo je čas začít žít i pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?