Když se narodila Anička: Příběh matky, která ztratila syna, aby ho znovu našla

„Mami, prosím tě, už to nech být!“ ozvalo se z telefonu, když jsem se po několikáté pokusila domluvit si návštěvu u svého syna Tomáše. Jeho hlas byl podrážděný, unavený. „My teď fakt nemáme čas.“

Seděla jsem na staré pohovce v našem panelákovém bytě na Proseku a dívala se do prázdna. V ruce jsem svírala mobil, který mi připadal těžší než kdy jindy. Bylo to už několik měsíců, co se Tomáš s Markétou stali rodiči malé Aničky. A od té doby jako by se mezi námi rozestřela neviditelná zeď. Dřív jsme si volali skoro denně, chodili jsme spolu na procházky do Ďáblického háje, smáli se nad starými historkami. Teď? Ticho. Krátké zprávy, odměřené odpovědi. Žádné pozvání na návštěvu, žádné fotky vnučky.

Každý večer jsem si kladla otázku: Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem se tolik těšila, že budu babičkou! Koupila jsem Aničce ručně pletenou deku, kterou jsem dělala celé noci. Připravila jsem pro ni starý kočárek po Tomášovi, pečlivě vyčištěný a opravený. Ale když jsem ho přivezla k nim domů, Markéta se jen usmála a řekla: „Děkujeme, ale už máme nový.“

Od té chvíle jsem začala cítit, že něco není v pořádku. Markéta byla vždycky zdvořilá, ale chladná. Tomáš se mě vyhýbal pohledem, když jsem přišla na návštěvu. A Aničku mi skoro nikdy nedali pochovat. Jen jednou, na pár minut – a to ještě Markéta stála vedle mě a nervózně sledovala každý můj pohyb.

Jednoho večera jsem to už nevydržela a zavolala Tomášovi. „Prosím tě, řekni mi, co se děje. Proč mě nechcete vidět? Udělala jsem něco špatně?“

Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak Tomáš tiše řekl: „Mami… já nevím, jak ti to říct. Ale Markéta má pocit, že ji nerespektuješ. Že jí pořád radíš, jak má Aničku kojit, přebalovat… že ji kritizuješ.“

Zamrazilo mě. „Ale já jsem jen chtěla pomoct! Vždyť sama byla nejistá…“

„Možná jsi to myslela dobře,“ přerušil mě Tomáš, „ale ona to tak necítí. Má pocit, že jí nevěříš jako matce.“

Položila jsem telefon a rozplakala se. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle: jak jsem Markétě říkala, že Anička má moc slabou deku; jak jsem jí radila, aby ji víc oblékla; jak jsem jí vyprávěla o tom, jak jsme to dělali my za socialismu… Najednou mi došlo, že jsem možná opravdu překročila hranici.

Týdny plynuly a já se snažila změnit svůj přístup. Psala jsem Markétě zprávy bez rad a doporučení – jen obyčejné pozdravy a přání hezkého dne. Odpovědi byly stále stručné. Když jsem Tomáše pozvala na nedělní oběd, odmítl s tím, že mají moc práce.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Tomáše: „Můžeme přijít v sobotu na kafe?“ Srdce mi poskočilo radostí i nervozitou zároveň. Celý pátek jsem uklízela byt a pekla bábovku podle receptu své maminky.

Když přišli, Anička už seděla v kočárku a rozhlížela se po bytě svýma velkýma očima. Markéta byla napjatá, Tomáš mlčel. Snažila jsem se být co nejmilejší, ptala jsem se jen na to, jak se mají, a nabídla jim kávu a bábovku.

Po chvíli trapného ticha Markéta najednou řekla: „Jano… já vím, že to myslíte dobře. Ale potřebuju si dělat věci po svém. Nejsem vaše dcera.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. Cítila jsem stud i smutek zároveň. „Já vím,“ zašeptala jsem. „Omlouvám se… Asi jsem byla moc horlivá.“

Tomáš mě pohladil po ruce a poprvé po dlouhé době se na mě usmál: „Mami, my tě máme rádi. Jen potřebujeme trochu prostoru.“

Ten den jsme si poprvé po dlouhé době povídali jako rodina. Nebylo to jednoduché – slzy i výčitky byly stále ve vzduchu – ale cítila jsem naději.

Od té doby jsme začali budovat vztah znovu. Už nejsem ta vševědoucí matka a babička – učím se být tichým pozorovatelem a oporou jen tehdy, když mě o to požádají.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Kolik matek udělalo stejnou chybu jako já? Kolik z nás neumí pustit své děti ze svých představ o tom, co je správné? A kolik z nás najde odvahu říct: Omlouvám se…