Když se minulost vrací: Setkání, které mělo nikdy nenastat

„Jano, prosím tě, potřebuju tě vidět. Chci se rozloučit s Filipem.“ Ta zpráva mi přišla v pondělí večer, když jsem skládala prádlo v obýváku. Ruce se mi rozklepaly tak, že jsem složené tričko pustila na zem. Po dvou letech ticha, po měsících, kdy jsem se snažila zapomenout na všechno, co mi Petr provedl, najednou chtěl přijít zpátky. Ne pro mě, ale pro našeho syna.

Seděla jsem na gauči a zírala do mobilu. V hlavě mi běžely vzpomínky jako rozbitý film: jeho lži, ty nekonečné večery, kdy jsem čekala, až přijde domů, jeho parfém smíchaný s cizími vůněmi. A pak Filipův pláč, když pochopil, že táta už nebude bydlet s námi. Jak mám teď vysvětlit osmiletému klukovi, že jeho otec chce najednou odejít definitivně?

„Mami, proč brečíš?“ Filip stál ve dveřích v pyžamu a mnul si oči. Rychle jsem si otřela slzy a usmála se na něj. „To nic, broučku. Jen jsem si vzpomněla na něco smutného.“ Lhala jsem mu do očí. Už tolikrát jsem mu lhala, abych ho ochránila před pravdou. Ale teď už to dál nešlo.

Druhý den ráno jsem zavolala své nejlepší kamarádce Lucii. „Lucko, Petr chce vidět Filipa. Prý se s ním potřebuje rozloučit.“ V telefonu bylo ticho. „A co ty chceš?“ zeptala se nakonec tiše. Ta otázka mě zasáhla víc než cokoliv jiného. Co vlastně chci já? Chci chránit Filipa před bolestí. Ale mám právo mu bránit v tom, aby viděl svého otce naposledy?

Celý den jsem byla jako na trní. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana mi musela opravovat faktury. Šéfová na mě vrhla podezřívavý pohled: „Jano, jsi v pořádku?“ Jen jsem přikývla a šla si opláchnout obličej studenou vodou.

Večer jsem seděla s Filipem u stolu a dívala se, jak si maluje obrázek rodiny – mě, jeho a malého pejska. Táta tam nebyl. „Filípku,“ začala jsem opatrně, „tatínek by tě chtěl vidět. Chce se s tebou rozloučit.“ Filip zvedl hlavu a dlouho mlčel. Pak jen tiše řekl: „A proč odchází? Už mě nemá rád?“

To byla ta nejhorší otázka. Objala jsem ho a snažila se mu vysvětlit, že někdy dospělí dělají věci, kterým děti nerozumí. Že ho má táta rád, ale musí odejít. Sama jsem tomu nevěřila.

Den setkání přišel rychleji, než bych chtěla. Petr čekal před domem v autě – pořád ten stejný tmavě modrý Superb, který kdysi voněl novotou a teď byl plný prázdných lahví od minerálky a dětských hraček, které tam zůstaly po poslední společné cestě.

Filip šel k autu pomalu, držel mě za ruku tak pevně, až mě to zabolelo. Petr vystoupil a chvíli jsme na sebe jen mlčky koukali. V jeho očích byla únava a možná i lítost.

„Ahoj Filipe,“ řekl tiše a poklekl k němu. „Chtěl jsem ti říct… že tě mám moc rád. Ale musím odjet daleko za prací a dlouho se neuvidíme.“ Filip mlčel a díval se do země.

„Můžu ti napsat dopis?“ zeptal se Petr nejistě. Filip jen přikývl.

Stála jsem opodál a cítila směs vzteku a smutku. Chtěla jsem na Petra křičet – za všechny ty roky lží, za každou noc, kdy jsem usínala sama a on byl někde s jinou ženou. Ale místo toho jsem jen tiše sledovala svého syna, jak objímá svého otce naposledy.

Když Petr odjel, Filip seděl dlouho na schodech před domem a díval se za autem. Pak přišel ke mně a řekl: „Mami, myslíš, že mě táta někdy navštíví?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Jen jsem ho objala a slíbila mu, že tu pro něj vždycky budu.

Večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a přemýšlela nad tím vším. Udělala jsem správně? Měla jsem mu to setkání dovolit? Nebo bych měla chránit Filipa před další bolestí?

Možná nikdy nepochopím všechny důvody dospělých rozhodnutí. Ale jedno vím jistě – děti si zaslouží pravdu i lásku.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší chránit dítě před bolestí za každou cenu, nebo mu dovolit prožít i těžké chvíle?