Když odpuštění nestačí: Můj život po nevěře manžela

„Jak jsi mi to mohl udělat, Petře?“ vykřikla jsem do ticha naší kuchyně, kde ještě před chvílí voněla káva a vypadalo to, že máme obyčejné sobotní ráno. Teď jsem seděla naproti svému muži, kterého jsem milovala patnáct let, a v ruce svírala jeho mobil s otevřenou zprávou: „Dneska jdu s malým k doktorovi, ozvu se.“ Malý. Dítě. S jinou ženou. V tu chvíli se mi rozpadl svět na tisíc střepů.

Petr mlčel. Jeho oči byly plné studu, ale ani jednou se na mě nepodíval. „Jano, já… já nevím, co mám říct,“ zašeptal. V hlavě mi hučelo. Vzpomínky na naše společné roky, na dovolené v Krkonoších, na první byt v Nuslích, na to, jak jsme spolu plakali štěstím, když se nám narodila dcera Klárka. A teď tohle.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše. „Rok,“ odpověděl Petr a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce. „A proč? Proč jsi mi to neřekl?“

„Bál jsem se. Nechtěl jsem tě ztratit.“

Ironie. Právě tím mě ztratil nejvíc.

Následující týdny byly jako zlý sen. Petr se snažil být doma víc než kdy dřív, vařil večeře, chodil s Klárkou do školy, ale mezi námi zůstávalo ticho a napětí. Všichni kolem nás si všimli změny – moje máma mi volala každý den, jestli jsem v pořádku, kolegyně v práci se mě ptaly, proč jsem tak bledá a unavená. Ale já nemohla nikomu nic říct. Styděla jsem se. Připadala jsem si jako selhání.

Jednoho dne přišla další rána. Petr mi oznámil, že jeho syn – ano, už to říkal nahlas – potřebuje občas pohlídat, protože jeho matka je nemocná. „Jano, prosím tě… je to jen dítě. Nemůže za to.“

„A já za to můžu?“ vybuchla jsem. „Já mám teď dělat chůvu tvému dítěti s jinou?“

Petr sklopil hlavu. „Nechci tě do ničeho nutit. Ale… je to součást mého života.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdovou nenávist. Ne k tomu dítěti – k Petrovi i k sobě samotné. Proč jsem si nevšimla dřív? Proč jsem byla tak slepá?

Klárka byla zmatená. Jednou večer přišla do ložnice a šeptla: „Mami, proč jsi pořád smutná? Táta říká, že má ještě jedno dítě. Budeme mít brášku?“

Objala jsem ji a rozplakala se. „Nevím, zlato. Nevím.“

Začaly hádky. Petr chtěl být spravedlivý ke všem dětem, já chtěla zachránit aspoň zbytek naší rodiny. Moje máma mi radila: „Odpusť mu, Janičko. Každý dělá chyby.“ Ale jak odpustit něco takového? Kamarádka Lucie mi řekla: „Vykašli se na něj! Najdi si někoho jiného.“ Jenže já nechtěla nikoho jiného – chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Jednoho dne Petr přivedl svého syna domů. Malý Matěj měl velké modré oči a byl celý nesvůj. Klárka ho zvědavě pozorovala a pak mu podala plyšového medvěda: „To je můj oblíbený. Můžeš si ho půjčit.“

Dívala jsem se na ně a cítila směs lítosti a vzteku. Matěj za nic nemohl – byl jen dítětem dvou dospělých, kteří udělali chybu. Ale já nedokázala být velkorysá.

Začala jsem chodit k psycholožce. Seděla jsem v její ordinaci na Letné a brečela: „Nevím, jestli to zvládnu. Pořád ho miluju, ale už mu nevěřím.“

„Co byste chtěla vy sama?“ zeptala se mě doktorka Novotná.

„Chci být šťastná,“ odpověděla jsem poprvé upřímně sama sobě.

Petr se snažil všechno napravit – psal mi dopisy, kupoval květiny, plánoval společné výlety. Ale mezi námi byla propast.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr řekl: „Jano, já tě pořád miluju. Prosím tě… zkusme to znova.“

Podívala jsem se na něj a uvědomila si, že už nemůžu dál žít ve lži. „Petře… možná je čas jít každý svou cestou.“

Rozvod byl bolestivý a dlouhý. Klárka plakala, když jsme jí vysvětlovali, že už nebudeme bydlet spolu. Moje máma mě objímala a šeptala: „Jsi silná holka.“ Ale já se tak necítila.

Dnes žiju s Klárkou v malém bytě na Vinohradech. Pracuju víc než dřív, ale pomalu nacházím klid. Občas potkám Petra s Matějem v parku – pozdravíme se zdvořile, ale už necítím tu bolest jako dřív.

Někdy večer přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem odpustit víc? Nebo je někdy lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?