Když mě soused požádal, abych se postarala o jeho maminku: Jak jsem v důchodu našla nový smysl života

„Paní Evo, já už opravdu nevím, co mám dělat. Maminka je po té mrtvici úplně bezmocná a já musím do práce. Nemohl bych vás poprosit, abyste na ni aspoň přes den dohlédla?“ Petr stál ve dveřích mého bytu, nervózně si mnul ruce a v očích měl zoufalství. Bylo pondělí ráno, já si právě zalila kávu a těšila se, že si poprvé po letech v klidu přečtu noviny. Místo toho jsem zůstala stát v kuchyni, s hrnkem v ruce, a v hlavě mi vířily myšlenky.

Vždycky jsem si představovala, že důchod bude znamenat konečně čas na sebe. Že budu chodit s vnučkou Aničkou na procházky, péct bábovky, jezdit s kamarádkami na výlety. Ale když jsem viděla, jak je Petr zoufalý, nemohla jsem říct ne. Sama jsem byla jedináček a vím, jaké to je, když se člověk musí postarat o nemocného rodiče. „Dobře, Petře, zkusím to. Ale jen na pár dní, než něco vymyslíš,“ řekla jsem nakonec.

A tak jsem druhý den ráno zazvonila u dveří bytu paní Věry. Byla to drobná žena s bílými vlasy, která mě kdysi učila plést ponožky. Teď ležela v posteli, oči měla zavřené a vypadala, jako by spala. „Dobrý den, paní Věro, to jsem já, Eva odvedle. Budu tu dnes s vámi,“ zašeptala jsem. Otevřela oči a slabě se usmála. „Evičko, to jsi hodná. Já už bych nejradši odešla za svým Františkem…“ povzdechla si.

První dny byly těžké. Musela jsem ji krmit, převlékat, pomáhat jí na toaletu. Někdy byla protivná, jindy plakala, že už nechce žít. Večer jsem padala do postele vyčerpaná a ptala se sama sebe, proč jsem na to kývla. „Mami, proč si pořád všechno bereš na sebe?“ vyčítala mi dcera Jana po telefonu. „Máš právo na svůj klid!“ Jenže já jsem v sobě cítila zvláštní povinnost. Možná proto, že jsem sama nikdy neměla nikoho, kdo by se o mě postaral, když mi bylo nejhůř.

Jednoho dne, když jsem paní Věře četla z její oblíbené knížky, mě najednou chytla za ruku. „Evičko, víš, co je nejhorší? Že už mě nikdo nepotřebuje. Petr má svůj život, František je dávno pryč…“ V tu chvíli jsem pochopila, že největší bolest není nemoc, ale samota. Začala jsem s ní víc mluvit, vyprávěla jí o Aničce, o tom, jak jsme s Janou kdysi jezdily na chatu do Orlických hor. Paní Věra se smála a občas i zapomněla na bolest.

Jenže čím víc jsem se do péče ponořovala, tím víc jsem cítila, jak mi uniká můj vlastní život. Kamarádky mě přestaly zvát na kávu, protože jsem nikdy neměla čas. Jana mi vyčítala, že zanedbávám Aničku. „Mami, vždyť jsi mi slíbila, že ji vezmeš na plavání!“ zlobila se. A já se cítila rozpolcená – mezi povinností a touhou žít konečně pro sebe.

Jednoho večera, když jsem seděla u paní Věry a venku začínalo pršet, mi řekla: „Evičko, já vím, že tě zdržuju. Ale já už se nebojím smrti. Bojím se jen toho, že tu zůstanu sama.“ V očích se jí zaleskly slzy a já měla co dělat, abych se nerozplakala taky. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i já se bojím samoty. Že možná proto se tak upínám na druhé, protože mám strach, že až jednou budu potřebovat pomoc já, nikdo tu nebude.

Petr mi za pár týdnů oznámil, že našel pečovatelskou službu. „Evo, já ti nikdy nezapomenu, co jsi pro nás udělala. Maminka je díky tobě mnohem klidnější,“ řekl mi a objal mě. Když jsem se loučila s paní Věrou, držela mě za ruku tak pevně, až mě to zabolelo. „Děkuju ti, Evičko. Díky tobě jsem si zase připadala jako člověk.“

Když jsem se vrátila domů, sedla jsem si do křesla a rozplakala se. Byla jsem unavená, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Možná jsem přišla o pár týdnů volna, ale získala jsem něco mnohem cennějšího – pocit, že jsem někomu opravdu pomohla.

Od té doby se často ptám sama sebe: Je správné obětovat svůj čas pro druhé, když tím přicházíme o vlastní život? Nebo právě v tom spočívá smysl stáří – být tu pro ty, kteří nás potřebují nejvíc?

Co si o tom myslíte vy? Má člověk právo myslet v důchodu hlavně na sebe, nebo bychom měli pomáhat, dokud můžeme?