Když manžel zůstane s mámou: Příběh o zradě a odvaze začít znovu

„To nemyslíš vážně, Petře!“ vykřikla jsem, když jsem viděla, jak Petr pokládá krabici zpátky na podlahu. Všude kolem nás byly tašky, zabalené věci, klíče od nového bytu na stole. Měla to být naše první noc v novém bytě v Holešovicích. Místo toho stál Petr uprostřed obýváku v domě jeho matky a díval se na mě s provinilým výrazem.

„Kláro, já… já prostě nemůžu. Máma mě potřebuje. Je teď po té operaci sama a já bych měl být s ní,“ zamumlal a vyhýbal se mému pohledu. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Všechno, co jsme spolu plánovali – nový začátek, vlastní domov, možná i dítě – se rozplynulo v jediném okamžiku.

„A co já? Co my dva?“ ptala jsem se zoufale. Petr jen pokrčil rameny a řekl: „Promiň.“

Sedla jsem si na schody a snažila se popadnout dech. V hlavě mi vířily vzpomínky na poslední měsíce – jak jsme hledali byt, jak jsme snili o společné kuchyni, jak jsme se těšili na to, že budeme mít konečně klid od jeho matky. Paní Novotná byla vždycky trochu panovačná, ale po smrti manžela se stala ještě závislejší na Petrovi. Často mu volala i v noci kvůli maličkostem, a já jsem doufala, že když budeme bydlet sami, konečně si vymezíme hranice.

Ale teď? Petr se rozhodl zůstat s ní. A já? Měla jsem pocit, že jsem prohrála boj, který jsem ani nezačala.

Večer jsem seděla sama v našem novém bytě. Krabice byly všude kolem mě a ticho bylo ohlušující. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Lucii.

„Kláro, to snad není možné! On tě tam nechal samotnou?“ ozvalo se rozhořčeně do telefonu.

„Jo… prostě to vzdal. Prý ho máma potřebuje víc než já.“

Lucie chvíli mlčela a pak řekla: „A co ty? Co potřebuješ ty?“

Ta otázka mě zasáhla víc než Petrova slova. Co vlastně chci? Chci bojovat za vztah s někým, kdo si mě nevybral? Nebo mám konečně myslet na sebe?

Další dny byly jako zlý sen. Petr mi psal zprávy – krátké, strohé: „Jak se máš?“ nebo „Nechceš přijít na večeři k mámě?“ Cítila jsem vztek i smutek zároveň. Když jsem šla do práce, kolegyně si všimly mého napětí.

„Kláro, jsi v pořádku?“ ptala se mě paní Dvořáková u kávovaru.

„Ne… vlastně nejsem,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Začaly jsme si povídat a ona mi vyprávěla o svém rozvodu před deseti lety. „Víš, někdy je lepší být sama než s někým, kdo tě pořád staví na druhou kolej,“ řekla tiše.

Večer jsem šla do starého bytu pro zbytek věcí. Paní Novotná mi otevřela dveře s úsměvem, který byl až příliš sladký.

„Klárko, Petřík je nahoře. Chceš čaj?“ nabídla mi.

„Ne, děkuju,“ odmítla jsem a šla rovnou do ložnice. Petr seděl na posteli a díval se do země.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se tiše.

„Já nevím… mám pocit, že když odejdu, máma to nezvládne. A ty jsi silná, ty to zvládneš sama,“ odpověděl.

„Ale já nechci být silná sama! Chtěla jsem být silná s tebou!“ vykřikla jsem a rozplakala se.

Petr mě objal, ale jeho objetí bylo prázdné. Cítila jsem, že mezi námi je propast, kterou už nikdy nepřekleneme.

Další týdny byly plné hádek a mlčení. Petr se snažil být na dvou místech najednou – u matky i u mě – ale nakonec byl vždycky tam, kde byla ona. Já jsem začala chodit na dlouhé procházky po Stromovce a přemýšlela o tom, co vlastně znamená být šťastná.

Jednoho dne mi Lucie navrhla: „Pojď s námi na víkend na chalupu do Orlických hor. Potřebuješ změnit vzduch.“

Souhlasila jsem a ten víkend mi otevřel oči. Smála jsem se s přáteli, zpívali jsme u ohně a já si uvědomila, že život může být krásný i bez Petra. Že nejsem jen polovina páru, ale celá osoba.

Po návratu jsem Petrovi napsala dopis:

„Petře,
promiň mi všechno to napětí mezi námi. Chápu, že chceš být s mámou – ale já už nechci být ta druhá. Potřebuju partnera, ne někoho, kdo mě opustí při prvním problému. Přeju ti hodně štěstí a doufám, že jednou najdeš odvahu žít svůj vlastní život.“

Odpověděl mi až za týden: „Omlouvám se. Asi máš pravdu.“

Teď sedím ve svém bytě v Holešovicích a dívám se z okna na noční Prahu. Je mi smutno i lehko zároveň. Vím, že mě čekají těžké chvíle – ale taky vím, že už nikdy nedovolím nikomu, aby mě postavil na druhou kolej.

Někdy přemýšlím: Proč je pro některé muže tak těžké odpoutat se od svých matek? A kde je ta hranice mezi pomocí rodině a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?