Když láska zestárne: Příběh rozvodu po třiceti letech manželství

„Jano, ty to fakt uděláš?“ šeptala jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně sledovala kapky deště stékající po okně. Jana mlčela. Věděla jsem, že na druhém konci linky sedí v kuchyni svého panelákového bytu v Modřanech, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, oči upřené do prázdna. „Ano, Aleno. Zítra mu to řeknu. Po třiceti letech. Už to dál nejde.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Jana a Petr byli pro mě symbolem toho, že opravdová láska existuje. Společné dovolené na Šumavě, rodinné oslavy, jejich smích a drobné hádky – to všechno bylo najednou pryč. „A co děti? Co řekneš Martinovi a Lucii?“ ptala jsem se dál, i když jsem věděla, že odpověď bude bolet.

Jana se zhluboka nadechla. „Jsou dospělí. Ale pořád mám pocit, že je tím zničím. Jenže já už nemůžu žít v domě, kde se na mě Petr dívá jako na vzduch. Kde spolu nemluvíme celé dny. Kde se cítím sama, i když sedíme vedle sebe.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli vedle svého manžela Karla a přemýšlela, jestli bych měla stejnou odvahu jako Jana. Vždyť i u nás už dávno vyprchala vášeň, děti jsou pryč a my spolu žijeme spíš ze zvyku než z lásky.

Druhý den mi Jana volala už ráno. „Řekla jsem mu to. Nevěřil mi. Myslel si, že žertuji. Pak začal křičet. Nikdy jsem ho neviděla takhle zlomeného.“

O týden později jsme seděly spolu v kavárně na Vinohradech. Jana byla bledá, oči měla opuchlé od pláče. „Lucie mi řekla, že jsem sobecká kráva. Martin se mnou nemluví vůbec. Petr mi napsal, že jestli odejdu, už mě nikdy nechce vidět.“

„A co ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já… mám strach. Ale taky cítím úlevu. Poprvé za dlouhou dobu můžu dýchat.“

Začaly jsme se vídat častěji. Jana si našla malý byt v Nuslích – dvě místnosti s výhledem na tramvajovou trať a šedé činžáky. První týdny byly těžké. Každý večer mi volala a brečela do telefonu: „Aleno, já to nezvládnu. Všude je ticho. Nikdo tu není. Jen já a moje myšlenky.“

Jednou jsem za ní přišla neohlášeně a našla ji sedět na podlaze mezi krabicemi s fotkami z dovolených a dětských oslav. „Podívej,“ ukázala mi jednu fotku, kde byli všichni čtyři na chalupě u Berouna, smáli se a objímali. „Kde se to pokazilo?“

Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem si začala všímat, jak často doma mlčíme s Karlem, jak každý večer koukáme na televizi a předstíráme zájem o zprávy jen proto, abychom nemuseli mluvit o sobě.

Jednou večer mi Jana zavolala s nečekanou energií v hlase: „Aleno! Dneska jsem šla sama do kina! Na český film! A dokonce jsem si koupila popcorn! Bylo to divné… ale dobré.“

Začala chodit na procházky po Praze, objevovala kavárny, kde ji nikdo neznal. Přihlásila se na kurz italštiny a jednou mi poslala fotku z výletu na Vyšehrad: „Poprvé po letech se cítím svobodná.“

Ale rodina jí to neodpouštěla. Lucie jí posílala vyčítavé zprávy: „Kvůli tobě už nevěřím na lásku.“ Martin odmítal přijít na návštěvu: „Zradila jsi tátu.“ Petr jí poslal dopis plný hořkosti: „Zničila jsi nám všem život.“

Jana byla často na dně. Jednou v noci mi volala: „Aleno, mám pocit, že jsem udělala největší chybu svého života.“

„A opravdu bys chtěla zpátky?“ zeptala jsem se opatrně.

Dlouho mlčela. „Ne… Ale bolí to.“

Začaly jsme spolu chodit na dlouhé procházky podél Vltavy a povídaly si o všem možném – o starých láskách, o dětech, o snech, které jsme kdysi měly a které jsme nechaly pohřbít pod každodenní rutinou.

Jednou jsme seděly na lavičce u Národního divadla a Jana řekla: „Víš, Aleno… Kdybych měla možnost vrátit čas, asi bych odešla dřív. Nečekala bych třicet let.“

Doma jsem pak dlouho přemýšlela o svém vlastním životě. O tom, kolik věcí dělám jen proto, že se to ode mě čeká. Kolik let už žiju v tichu vedle člověka, kterého mám ráda… ale už ho nemiluju.

Jana se pomalu začala smiřovat s tím, že její děti potřebují čas. S Petrem si po roce napsali první neutrální e-mail ohledně vnoučat. Lucie jí poprvé zavolala bez výčitek.

A já? Začala jsem si klást otázky, které jsem si nikdy předtím nedovolila vyslovit nahlas.

Možná je někdy potřeba všechno ztratit, abychom mohli najít sami sebe.

Co myslíte? Je někdy pozdě začít znovu? Má smysl bojovat za vlastní štěstí i za cenu bolesti druhých?