Když jsem poprvé uviděla svého vnuka: Příběh o vině, odpuštění a rodinných tajemstvích

„To není možné… to přece nemůže být pravda!“ vykřikla jsem, když mi zdravotní sestra podávala zabalený uzlíček. Všechno se ve mně sevřelo. Stála jsem na chodbě porodnice v Motole, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. „Paní Ivetko, vaše dcera Tereza tu nechala syna. Potřebujeme, abyste si ho převzala, nebo alespoň rozhodla, co s ním bude dál.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se svět zastavil. Moje dcera Tereza – vždycky tak zodpovědná, tichá, uzavřená – prostě odešla? Bez slova? Bez vysvětlení? Proč? A proč mi nikdo neřekl, že je těhotná? Vždyť jsme spolu bydlely v jednom bytě na Jižním Městě! Jak jsem si toho mohla nevšimnout?

Sestra mi podala dítě. Opatrně jsem odhrnula růžek deky a poprvé uviděla jeho tvář. A v tu chvíli mě polil ledový pot. Malý měl tmavou pleť a černé kudrnaté vlásky. V očích zdravotní sestry jsem zahlédla otázku, kterou si kladla i ona: „Tohle je opravdu vaše dcera?“

Zavřela jsem oči a snažila se vybavit poslední měsíce. Tereza byla poslední dobou jiná – unavená, uzavřená, často chodila pozdě domů. Ale nikdy by mě nenapadlo… Nikdy by mě nenapadlo, že by mohla něco takového skrývat.

„Paní Ivetko, potřebujeme vědět, co bude dál,“ naléhala sestra. „Vaše dcera nám nechala jen tento dopis.“ Podala mi obálku s mým jménem.

Ruce se mi třásly ještě víc. Otevřela jsem ji a četla:

Mami,

promiň mi všechno. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem ti říct, co se stalo. Nedokázala jsem být matkou. Prosím tě, postarej se o něj nebo ho dej někomu, kdo to zvládne líp než já.

Tereza

Slzy mi tekly po tvářích. Všechno ve mně křičelo: Proč jsi mi nic neřekla? Proč jsi mi nevěřila? Proč jsi mě nechala v nevědomosti?

Vzpomněla jsem si na loňský podzim, kdy Tereza začala chodit s nějakým klukem z práce – prý se jmenoval Roman. Nikdy mi ho nepředstavila. Jen jednou jsem ho zahlédla ve dveřích paneláku – vysoký, tmavší pleti, s cizím přízvukem. Tehdy jsem to přešla mávnutím ruky. „Hlavně ať je hodný,“ říkala jsem si.

Ale pak přišly hádky. Tereza byla podrážděná, často plakala za zavřenými dveřmi pokoje. Jednou v noci jsem ji slyšela volat: „Nech mě být! Už mi nevolej!“ Když jsem se ptala, co se děje, jen zavrtěla hlavou: „Nic mami, jen práce.“ Nechala jsem to být – byla už dospělá.

A teď tu stojím s jejím synem v náručí a nevím, co mám dělat.

Z porodnice jsem odcházela s malým v náručí a hlavou plnou otázek. Doma mě čekal můj muž Petr – byl v šoku stejně jako já.

„Tohle je Terezin syn?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem a ukázala mu dopis.

„Co budeme dělat?“ ptal se zoufale.

„Nevím,“ šeptla jsem.

První dny byly peklo. Malý plakal, já plakala s ním. Petr chodil po bytě jako tělo bez duše. Sousedi si začali šeptat – „Viděla jsi to dítě? To není normální…“ „Chudák Iveta, co asi provedla její dcera…“

Jednou večer zazvonil zvonek. Za dveřmi stála moje sestra Jana.

„Iveto, co se to děje? Lidi si povídají…“

Zhroutila jsem se jí do náruče a všechno jí řekla.

„Musíš Terezu najít,“ řekla rozhodně Jana. „Musí převzít zodpovědnost!“

Ale kde ji hledat? Telefon nebrala, na sociálních sítích byla offline. Její kamarádky nic nevěděly – nebo nechtěly říct.

Začaly chodit sociální pracovnice. Ptaly se na otce dítěte. „Nevíme,“ odpovídala jsem popravdě. „Tereza o tom nikdy nemluvila.“ Zjišťovaly, jestli jsme schopni se o malého postarat.

Jednou večer seděl Petr u stolu a mlčky zíral do prázdna.

„Víš, že tohle všechno je tvoje chyba?“ vybuchl najednou.

„Moje chyba?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Nikdy jsi s ní nemluvila! Vždycky jsi všechno zametala pod koberec! Kdybys byla lepší matka, možná by ti to řekla!“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Možná měl pravdu… Možná jsem byla příliš zaměstnaná prací, domácností… Možná jsem nikdy neposlouchala dost pozorně.

Další týdny byly nekonečné. Malý rostl, začal se smát a já si ho zamilovala víc než cokoli na světě. Ale pořád mě tížila vina a strach – co když se Tereza už nikdy nevrátí? Co když jí někdo ublížil? Co když…

Jednoho dne přišel anonymní dopis:

Mami,

jsem v pořádku. Potřebuju čas. Prosím tě, postarej se o něj. Možná jednou najdu sílu vrátit se domů.

Tereza

Bylo to málo, ale aspoň něco.

Začala jsem chodit na terapii – poprvé v životě jsem si dovolila přiznat slabost. Mluvila jsem o svém strachu, o vině, o tom, jak moc bych chtěla vrátit čas a obejmout svou dceru dřív, než bylo pozdě.

Dnes je malému rok a půl. Je zdravý, veselý a krásný – i když je jiný než ostatní děti na hřišti. Lidé pořád šeptají za našimi zády, ale už mě to tolik netrápí.

Každý večer mu vyprávím o jeho mamince – že byla statečná i zranitelná zároveň. Že ho milovala po svém.

A každý večer si kladu otázku: Kde jsme udělali chybu? Mohla jsem tomu zabránit? A hlavně – dokážeme někdy odpustit sami sobě i těm druhým?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec něco takového pochopit a přijmout?