Když domov už není domovem: Příběh o vině, lásce a nepochopení

„Lenko, jak jsi to mohla udělat? Vždyť je to náš táta!“ křičela na mě sestra Jana do telefonu tak hlasitě, že jsem musela sluchátko odtáhnout od ucha. Seděla jsem na studené dlažbě v předsíni našeho bytu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Všechno se to seběhlo tak rychle – a přitom jsem věděla, že tohle rozhodnutí ve mně zraje už měsíce.

Táta byl vždycky silný chlap. Když jsme byli malí, brával nás s bratrem Petrem na ryby k Berounce, učil nás jezdit na kole a večer nám četl pohádky. Jenže poslední rok se všechno změnilo. Po mrtvici už nebyl tím, kým býval. Zapomínal, kde je, občas mě nepoznal, a když jsem mu chtěla pomoct s jídlem, odstrčil mě a rozplakal se jako malé dítě. Maminka zemřela před třemi lety a já zůstala jediná, kdo se o něj mohl postarat.

Petr bydlí v Brně a domů jezdí jednou za měsíc. Jana má dvě malé děti a manžela, který je pořád v práci. Všichni mi pořád říkali: „Lenko, ty jsi nejstarší, ty to zvládneš.“ Jenže já už nemohla. Každé ráno jsem vstávala ve čtyři, abych tátovi připravila snídani, pak rychle do práce na úřad, odpoledne nákup, léky, koupání… A večer jsem padala do postele s pocitem, že jsem selhala – v práci i doma.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla tátu ležet na zemi v kuchyni. Plakal a volal maminku. Zlomilo mi to srdce. Zavolala jsem sanitku a v nemocnici mi lékařka řekla: „Paní Novotná, potřebujete pomoc. Sama to dlouhodobě nezvládnete.“

Týdny jsem hledala řešení. Zkoušela jsem pečovatelskou službu, ale táta cizí lidi nesnášel. Nakonec jsem se rozhodla pro domov důchodců v nedalekých Řevnicích. Bylo to čisté místo, s milým personálem a zahradou plnou růží. Když jsem tátu poprvé přivezla, držel mě za ruku tak pevně, až mě to bolelo. „Leničko, proč tu musím být? Já chci domů…“ šeptal.

Od té chvíle začalo peklo. Jana mi poslala dlouhý e-mail plný výčitek: „Jak můžeš tátu odložit? Vždyť bys mohla zkusit víc! Co by na to řekla máma?“ Petr mi volal a snažil se být smířlivý: „Já chápu, že je to těžké… ale fakt jsi to musela udělat?“

Každý den jsem si kladla stejnou otázku. Jezdila jsem za tátou třikrát týdně. Někdy byl klidný a vyprávěl mi historky z mládí, jindy byl zmatený a ptal se mě, kdy přijde maminka. Jednou jsem ho našla sedět u okna, díval se ven a tiše plakal. „Leničko, já už tu nechci být…“

Začala jsem pochybovat o všem. V práci jsem byla podrážděná, doma jsem brečela do polštáře. Přestala jsem chodit mezi lidi – bála jsem se jejich pohledů i otázek. Když mě sousedka paní Dvořáková potkala na chodbě a zeptala se: „Jak se má tatínek?“, málem jsem se rozbrečela.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Víš co? Já si ho vezmu k sobě! Uvidíš, že to půjde.“ O týden později mi volala zničená: „Lenko, promiň… já to nezvládnu.“ Petr nabídl peníze na lepší domov, ale já věděla, že nejde jen o peníze.

Jednoho dne jsem seděla s tátou v zahradě domova. Držela jsem ho za ruku a on najednou řekl: „Leničko, děkuju ti… Já vím, že jsi udělala všechno.“ Rozplakala jsem se. Možná poprvé za celý ten rok jsem cítila úlevu.

Ale rodina mi stále neodpustila. Na rodinných oslavách se o tátovi nemluví. Jana se mnou skoro nekomunikuje a Petr posílá jen krátké zprávy.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Měla jsem bojovat víc? Nebo je někdy správné přiznat si vlastní limity?

Co byste dělali vy na mém místě? Je možné být dobrou dcerou i tehdy, když člověk musí říct „dost“?