„Ještě spíš? Vstávej, musíš udělat snídani pro Michala – volala jeho maminka.“: Měla bych žít s mužem, který je stále pod palcem své matky?

„Eliško, ještě spíš? Vstávej, musíš udělat snídani pro Michala – volala jeho maminka.“

Otevřela jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to není sen. Vedle mě v posteli ležel Michal, klidně oddychoval a v ruce svíral mobil. Jeho matka, paní Novotná, mu právě poslala zprávu. Bylo půl sedmé ráno v sobotu. V hlavě mi hučelo: Proč já? Proč já musím být ta, kdo dělá snídani dospělému chlapovi na pokyn jeho matky?

Když jsme se s Michalem poznali na narozeninách společného kamaráda Pavla, byl to úplně jiný člověk. Vtipný, pozorný, galantní. Smála jsem se jeho historkám o dětství v Plzni, o tom, jak mu maminka vždycky pekla bábovku na každý svátek. Tehdy mi to přišlo roztomilé. Teď už vím, že to byla první varovná znamení.

První týdny našeho vztahu byly krásné. Chodili jsme na procházky kolem Boleváku, povídali si do noci a plánovali společné výlety. Michal byl vždycky ochotný pomoci, nosil mi tašky z obchodu a vařil výborné rizoto. Jenže pak přišel první společný víkend u něj doma.

„Eliško, tohle je moje maminka,“ představil mě paní Novotné. Usmála se na mě mile, ale v očích jí problesklo něco chladného. „Tak ty jsi ta nová?“ zeptala se a já cítila, jak mi tuhne úsměv na rtech.

Od té doby začalo peklo. Paní Novotná volala Michalovi několikrát denně. Rady typu „nezapomeň si vzít šálu“ nebo „Eliška by ti měla vyžehlit košile“ byly na denním pořádku. Nejhorší bylo, když jsem slyšela její hlas z reproduktoru: „Michale, Eliška ti určitě nevaří tak dobře jako já. Chceš poslat recept na svíčkovou?“

Jednou večer jsem sebrala odvahu a řekla Michalovi: „Myslíš, že bys mohl mamince říct, ať nám nechá trochu soukromí?“ Podíval se na mě překvapeně: „Ale ona to myslí dobře. Vždycky se o mě starala.“

Začala jsem si připadat jako vetřelec ve vlastním vztahu. Když jsme se rozhodli nastěhovat k sobě do malého bytu v Plzni na Slovanech, doufala jsem, že to bude nový začátek. Jenže paní Novotná měla klíče od bytu „pro případ nouze“. Jednou ráno jsem ji našla v kuchyni, jak skládá Michalovy ponožky do šuplíku.

„Paní Novotná, myslím, že bychom si měli nastavit nějaké hranice,“ řekla jsem opatrně.

„Ale Eliško,“ usmála se sladce, „já jen pomáhám. Michal je zvyklý na určitý standard.“

Začala jsem být nervózní pokaždé, když zazvonil telefon nebo někdo zaklepal na dveře. Michal byl čím dál víc rozpolcený – mezi mnou a svou matkou. Když jsem navrhla víkend bez návštěv a telefonátů, urazil se: „Ty nechceš být součástí rodiny?“

Jednoho večera jsem seděla u stolu a dívala se na Michala, jak si čte zprávy od maminky. Vzpomněla jsem si na vlastní dětství – na mámu samoživitelku, která mě učila samostatnosti a odpovědnosti. Najednou mi došlo, že žiju ve stínu ženy, která nikdy nedovolila svému synovi dospět.

Začaly hádky. „Proč jí všechno dovoluješ?“ ptala jsem se zoufale.

„Protože je to moje máma!“ křičel Michal.

Jednou večer jsem sbalila pár věcí a odešla k Tereze, své nejlepší kamarádce.

„Eliško, proč to snášíš?“ ptala se mě Tereza.

„Protože ho miluju… nebo jsem si to aspoň myslela,“ odpověděla jsem tiše.

Dny plynuly a já čekala, jestli se Michal ozve. Místo toho mi přišla zpráva od paní Novotné: „Doufám, že už máš rozum a necháš mého syna být.“

Rozplakala jsem se. Najednou mi došlo, že nejsem soupeřka pro matku, která celý život žije jen pro svého syna.

Po týdnu mi Michal zavolal: „Eliško, vrať se domů. Maminka slíbila, že nám dá víc prostoru.“

Vrátila jsem se – ale nic se nezměnilo. Paní Novotná byla pořád všude. Jednou večer jsem našla Michala plakat v koupelně.

„Já nevím, co mám dělat,“ řekl zlomeně.

Objala jsem ho a poprvé pocítila lítost místo lásky.

Dnes sedím u okna v kavárně a píšu tyto řádky. Přemýšlím: Je možné milovat někoho natolik závislého na své matce? Dá se vůbec vybudovat vztah tam, kde nejsou jasné hranice?

A co vy? Myslíte si, že má smysl bojovat za lásku s mužem, který nikdy skutečně nevyrostl? Nebo je lepší odejít dřív, než vás to zlomí?