„Ještě spíš? Už je čas udělat snídani pro Marka!“ – Můj boj o vlastní život vedle mamánka

„Eliško, ještě spíš? Už je čas udělat snídani pro Marka!“ ozvalo se zpoza dveří hlasem, který jsem nikdy nechtěla slyšet takhle brzy ráno. Otevřela jsem oči a na chvíli doufala, že to byl jen sen. Ale ne – paní Novotná, Markova maminka, stála na chodbě našeho bytu v županu a s pohledem generála čekala, až vstanu.

„Marku, tvoje maminka je tu zase,“ zašeptala jsem do polštáře. Markovo ospalé zamručení mě rozčílilo ještě víc. Vždycky to bylo stejné – ona přišla, on mlčel a já měla pocit, že jsem v cizím životě.

Když jsem se s Markem před dvěma lety seznámila na koncertě v Lucerně, byl okouzlující. Smál se, vyprávěl vtipy a já měla pocit, že jsem konečně našla někoho, kdo mě chápe. Jenže pak jsem zjistila, že jeho matka je součástí balíčku. Nejen že mu volala každý den, ale pravidelně k nám chodila – s jídlem, radami a kritikou.

Jednou večer, když jsme seděli u televize a já se snažila užít si chvíli klidu, přišla SMS: „Marku, nezapomeň si vzít vitamíny. Eliška ti je asi nepřipomněla.“ Podívala jsem se na něj. „Tohle ti přijde normální?“ zeptala jsem se tiše. Pokrčil rameny: „Je to máma, má o mě starost.“

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná nejsem dost dobrá partnerka? Možná bych měla být víc jako jeho matka – pečovat, připomínat, organizovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svou mámu, která mě učila být samostatná a nikdy se nenechat ovládat.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla paní Novotnou v naší kuchyni. Přerovnávala skříňky. „Eliško, tady to máš špatně uspořádané. Markovi to takhle nevyhovuje,“ řekla bez mrknutí oka. „A ty jsi mu dneska nevyprala košile?“

„Paní Novotná, myslím, že bychom si měly promluvit,“ řekla jsem pevně. Sedly jsme si ke stolu. „Mám Marka ráda, ale potřebujeme vlastní prostor. Prosím vás, respektujte to.“

Podívala se na mě s úsměvem, který byl spíš výsměch než pochopení. „Ale Eliško, já jen chci pro Marka to nejlepší. Vy jste ještě mladá, nevíte, co všechno potřebuje.“

Ten večer jsem Markovi všechno řekla. „Musíš si vybrat – buď budeme mít vlastní život, nebo budu pořád cítit, že žiju s tebou i s tvojí mámou.“

Mark mlčel dlouho. Pak řekl: „Já bez mámy nemůžu. Ona je jediná rodina, co mám.“

Cítila jsem slzy v očích. „A já? Já nejsem tvoje rodina?“

Další týdny byly plné hádek a ticha. Paní Novotná chodila častěji než dřív. Jednou mi dokonce přinesla seznam věcí, které bych měla dělat lépe: „Mark má rád jinak povlečenou postel. A taky by měl jíst víc zeleniny.“

Začala jsem se ptát sama sebe: Proč tu vlastně zůstávám? Je to láska nebo zvyk? Nebo strach být sama?

Jednoho rána jsem seděla v kuchyni s hrnkem kávy a dívala se z okna na šedé paneláky na Proseku. Mark přišel v pyžamu a bez pozdravu si sedl ke stolu.

„Marku,“ začala jsem opatrně, „myslíš někdy na to, jaký by byl náš život bez tvé mámy?“

Pokrčil rameny: „To nejde. Ona by byla sama.“

„A já?“ zeptala jsem se znovu.

Neodpověděl.

Ten den jsem poprvé vážně uvažovala o odchodu. Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Lence a všechno jí vyprávěla.

„Eliško,“ řekla mi Lenka rozhodně, „tohle není normální. Musíš myslet i na sebe.“

Ale nebylo to tak jednoduché. Každý večer jsem doufala, že Mark pochopí, že potřebujeme hranice. Že mi řekne: „Chci být s tebou a postavit se mámě.“ Ale místo toho jsme žili ve stínu jeho matky.

Jednou večer přišla paní Novotná bez ohlášení – jako vždycky – a začala uklízet obývák. Už jsem to nevydržela.

„Paní Novotná! Prosím vás, nechte toho! Tohle je náš byt!“ vykřikla jsem.

Mark vyběhl z pokoje: „Eliško! Jak se to chováš k mojí mámě?“

„A jak se chováte vy ke mně?“ rozplakala jsem se.

V tu chvíli mi došlo, že tady už nemám co hledat.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odešla k Lence. Mark mi volal až večer.

„Vrať se,“ prosil mě do telefonu.

„Dokud si neuvědomíš, že potřebujeme vlastní život bez tvé mámy v každém koutě našeho bytu… nemůžu,“ odpověděla jsem tiše.

Teď sedím u Lenky v kuchyni a přemýšlím: Je lepší být sama než žít ve stínu něčí matky? Kolik kompromisů je člověk ochoten udělat kvůli lásce? Co byste udělali vy na mém místě?