Jak jsem se modlila za záchranu našeho bytu: Příběh o víře, zoufalství a rodinných konfliktech

„To snad nemyslíš vážně, mami! Kam teď půjdeme?“ křičela na mě dcera Klára, zatímco v ruce svírala dopis s razítkem od majitele bytu. Její hlas se třásl vztekem i strachem. Syn Marek seděl v koutě, mlčky zíral do země a já jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Bylo pondělí ráno a já jsem právě přišla z noční směny v nemocnici. Místo klidného spánku mě čekala ledová sprcha – výpověď z nájmu. Majitel, pan Novák, se rozhodl byt prodat a my jsme měli do konce měsíce odejít. V hlavě mi hučelo: „Kde teď najdu nový byt? Jak to zvládnu s dvěma dětmi a mizerným platem zdravotní sestry?“

„Mami, vždyť víš, že na to nemáme! Všude chtějí kauci a nájem dopředu,“ vyčetla mi Klára, zatímco Marek jen tiše vzlykal. V tu chvíli jsem se cítila naprosto bezmocná. Manžel nás opustil před třemi lety, alimenty posílal nepravidelně a moje máma bydlela v malém panelákovém bytě v Ostravě. Neměla jsem nikoho, kdo by nám mohl pomoct.

Celý den jsem obvolávala realitky, hledala inzeráty na internetu, ale všude chtěli peníze hned. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyně Jana si všimla mého zoufalství: „Aleno, co se děje? Jsi bledá jak stěna.“

Rozbrečela jsem se přímo v sesterně. „Vyhazují nás z bytu. Nevím, co mám dělat.“ Jana mě objala a šeptala: „Zkus se pomodlit. Já vím, že to zní bláznivě, ale někdy to pomůže.“

Doma jsem večer seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale v tu chvíli jsem začala šeptat slova, která jsem slyšela od babičky: „Bože, prosím, pomož mi najít cestu.“

Další dny byly jako zlý sen. Klára se mnou přestala mluvit, Marek byl pořád zavřený ve svém pokoji. V práci jsem dělala chyby a dostala napomenutí od vrchní sestry. Peníze docházely a já měla pocit, že už nemůžu dál.

Jednoho večera jsem šla s odpadky a potkala sousedku paní Dvořákovou. „Alenko, co se děje? Vypadáš hrozně unaveně.“ Vzlykla jsem: „Vyhazují nás z bytu.“ Paní Dvořáková mě vzala za ruku: „Pojď ke mně na čaj.“

U ní v kuchyni voněl mátový čaj a na stole ležela otevřená Bible. „Víš, já taky přišla o domov. Modlila jsem se každý den a nakonec mi pomohli lidé z farnosti. Zkus zajít za farářem Pospíšilem. Je to dobrý člověk.“

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem další den zašla do kostela svatého Václava. Farář Pospíšil mě vyslechl a nabídl mi kontakt na paní Horákovou, která pronajímala malý byt za rozumnou cenu. „Nebojte se poprosit o pomoc,“ řekl mi laskavě.

Když jsem přišla domů s novou nadějí, Klára na mě vyjela: „Zase jsi byla v kostele? To si myslíš, že nám Bůh najde byt?“ Slzy mi tekly po tváři: „Nevím, Klárko. Ale aspoň něco dělám.“

Zavolala jsem paní Horákové. Byt byl malý, ale čistý a útulný. Kauci chtěla rozdělit na splátky. Když jsme tam poprvé přišli všichni tři, Marek se usmál: „Mami, tady je to hezký.“ Klára jen mlčela.

Stěhování bylo hektické. Pomohla nám Jana i paní Dvořáková. První noc v novém bytě jsme seděli na zemi mezi krabicemi a jedli rohlíky s paštikou. Najednou Klára tiše řekla: „Promiň, mami. Byla jsem hnusná. Jenom jsem měla strach.“ Objala mě a já věděla, že to zvládneme.

Od té doby chodím občas do kostela zapálit svíčku – ne proto, že bych čekala zázraky, ale protože vím, že někdy je potřeba poprosit o pomoc a nebýt na všechno sama.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych tehdy nenašla odvahu poprosit o pomoc? A opravdu je víra jen útěk před realitou, nebo nám může dát sílu překonat i to nejhorší?