Euforie otce, která se změnila v boj: Příběh Tomáše a jeho syna

„Už zase jsi zapomněl koupit pleny, Tomáši! Jak mám všechno stíhat sama?“ Lenka stála ve dveřích kuchyně, v ruce držela uplakaného Matýska a v očích měla slzy i vztek. V tu chvíli jsem měl chuť prostě odejít. Jenže kam? Do práce, kde mě čekají další výčitky od šéfa? Nebo zpátky do ložnice, kde už týdny nespíme spolu, protože Matýsek pořád pláče a Lenka je vyčerpaná?

Ještě před rokem jsem si myslel, že mám všechno pod kontrolou. Práce v IT firmě na Smíchově, slušný plat, byt po babičce na Vinohradech. S Lenkou jsme spolu byli pět let. Nikdy jsem nebyl typ na svatbu, ale když Lenka přišla s tím, že je těhotná, najednou mi to přišlo správné. Konečně budu mít rodinu. Konečně budu někdo.

První týdny těhotenství byly krásné. Lenka zářila, já plánoval dětský pokojíček a v práci jsem se chlubil kolegům. „To bude kluk, Tomáši, uvidíš!“ smál se Petr z vedlejšího kanclu. A já byl pyšný. Konečně jsem měl pocit, že žiju správně.

Jenže pak přišly první komplikace. Lenku začaly trápit nevolnosti, byla podrážděná a já nevěděl, jak jí pomoct. „Ty to nechápeš,“ říkala mi často. A já opravdu nechápal. V práci jsem zůstával déle, abych měl klid. Doma jsem se snažil být milý, ale všechno bylo špatně.

Když se Matýsek narodil, byl jsem dojatý. Držel jsem ho v náručí a sliboval si, že budu ten nejlepší táta na světě. Jenže realita byla jiná. První noc doma jsme skoro nespali. Matýsek plakal, Lenka brečela a já měl pocit, že selhávám.

Začaly hádky o maličkosti. „Proč jsi koupil špatné mléko?“ „Proč jsi nevypral bodýčka?“ „Proč jsi zase v práci tak dlouho?“ Každý den jsem se těšil na chvíli klidu – třeba když jsem šel s košem nebo do obchodu. Přistihl jsem se, že závidím kamarádům bez dětí.

Jednou večer jsem seděl v kuchyni s lahví piva a přemýšlel, kde se stala chyba. Vždyť jsme to dítě chtěli oba! Proč je teď všechno tak těžké? Lenka už se mnou skoro nemluví, jen kolem mě chodí a dává mi najevo, že nejsem dost dobrý.

Moje máma mi volala každý týden: „Tomášku, musíš být trpělivý. První měsíce jsou nejtěžší.“ Jenže ona měla babičku na pomoc a táta byl pořád doma. My jsme na všechno sami.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Lenku sedět na zemi u postýlky. Matýsek spal a ona brečela do polštáře. Sedl jsem si vedle ní a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili upřímně.

„Já už nemůžu,“ šeptala. „Mám pocit, že to nezvládnu.“

„Já taky ne,“ přiznal jsem tiše.

Bylo to poprvé, co jsme si přiznali, že jsme oba na dně. Že potřebujeme pomoc.

Začali jsme chodit k rodinné terapeutce paní Novotné na Žižkově. První sezení bylo hrozné – oba jsme plakali a hádali se před cizí paní. Ale pak se něco změnilo. Začali jsme si víc povídat i doma. Rozdělili jsme si úkoly – já vstávám k Matýskovi v noci o víkendech, Lenka má čas pro sebe aspoň jednou týdně.

Není to dokonalé. Pořád máme krize. Pořád mám někdy chuť utéct nebo všechno vzdát. Ale už vím, že nejsem sám.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na Matýska, jak spí. Přemýšlím: Proč nám nikdo neřekl, jak těžké to bude? Proč se o tom nemluví víc nahlas? Máme právo být unavení a zoufalí – nebo bychom měli být jen šťastní?

Co si o tom myslíte vy? Je normální cítit se jako špatný rodič? Máte někdy chuť prostě utéct?