Dvě babičky, jedno vnouče: Když láska bolí

„Aničko, řekni babičce, koho máš radši. Mě, nebo tu druhou?“ slyším z kuchyně hlas své maminky. Ztuhnu na místě. Ještě než stihnu zareagovat, ozve se z obýváku tchyně: „Petro, slyšíš to? Tvoje matka zase manipuluje dítě!“ V tu chvíli mám chuť křičet. Místo toho jen pevně sevřu hrnek s čajem a snažím se nebrečet.

Moje pětiletá Anička stojí mezi dvěma ženami, které by ji měly chránit a milovat bez podmínek. Místo toho ji tahají každá na svou stranu jako nějakou hračku. „Já mám ráda obě,“ špitne Anička a sklopí oči. Ale to nestačí. „To říkáš jen proto, že se bojíš,“ rýpne si moje maminka. Tchyně přidá: „U nás je ti líp, viď? U nás máš lepší hračky.“

Tohle není poprvé. Vlastně je to už několik měsíců, co se situace mezi babičkami vyhrotila. Začalo to nevinně – každá chtěla trávit s Aničkou co nejvíc času. Jenže pak přišly dárky, soutěžení o pozornost, pomlouvání té druhé a nakonec i otevřené hádky před dítětem. S manželem Tomášem jsme se snažili domluvit – nejdřív v klidu, pak i zvýšeným hlasem. Ale obě babičky jsou tvrdohlavé jako mezek.

Jednou večer, když jsem ukládala Aničku do postele, přitulila se ke mně a zašeptala: „Maminko, já už nechci k babičkám. Ony jsou na mě zlé.“ To mě dorazilo. Moje holčička, která vždycky milovala návštěvy u babiček, teď pláče a nechce k nim chodit. Co jsme to dopustili?

Druhý den ráno jsem seděla s Tomášem u snídaně a řekla mu: „Takhle to dál nejde. Musíme něco udělat.“ Tomáš jen rezignovaně pokrčil rameny: „Zkoušel jsem to s mámou řešit. Řekla mi, že tvoje máma je hysterka a že Aničku chrání před jejím vlivem.“

Vzpomněla jsem si na své dětství. Moje máma byla vždycky dominantní, všechno muselo být podle ní. Tchyně je zase typická česká babička – peče buchty, ale když něco není podle ní, umí být pořádně jedovatá. Obě ženy mají pocit, že jen jejich láska je ta správná.

Rozhodla jsem se jednat. Zavolala jsem oběma babičkám a pozvala je na společnou schůzku k nám domů. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem do telefonu a v hlase mi znělo odhodlání.

Když přišly, napětí by se dalo krájet. Obě seděly na gauči, ruce založené na prsou, pohledy zabodnuté do země. „Tak co chceš řešit?“ začala moje máma útočně.

„Chci mluvit o Aničce,“ řekla jsem pevně. „Vaše hádky jí ubližují. Je jí pět let a už teď má strach chodit k vám na návštěvu.“

Tchyně protočila oči: „To je nesmysl! Já jí dávám všechno, co chce.“

„A já ji učím slušnosti a pořádku,“ přidala se máma.

„Ale ona nechce ani k jedné z vás! Protože ji stavíte do situací, které nemá zvládat! Proč po ní chcete, aby si vybírala? Proč ji nutíte říkat věci o té druhé?“

Chvíli bylo ticho. Pak máma tiše řekla: „Já jen nechci přijít o vnučku.“

Tchyně dodala: „Já taky ne.“

„Ale tímhle způsobem o ni přijdete obě,“ řekla jsem a rozplakala se.

Ten večer jsme mluvily dlouho. O strachu ze samotného stáří, o žárlivosti, o tom, jak těžké je přijmout novou roli v rodině. Obě ženy přiznaly, že mají pocit, že ztrácí kontrolu – nad svými dětmi i nad životem.

Dohodly jsme se na pravidlech: žádné pomlouvání té druhé před Aničkou, žádné soutěžení o dárky a čas bude rozdělen spravedlivě. A hlavně – Anička nebude muset nikdy volit mezi nimi.

Trvalo to týdny, než napětí polevilo. Ale když jsem jednou slyšela Aničku smát se u babičky v kuchyni a obě ženy si spolu povídaly bez jedovatých poznámek, věděla jsem, že to stálo za to.

Někdy si ale v noci kladu otázku: Proč je pro některé lidi tak těžké milovat bez podmínek? A opravdu jsme schopni změnit staré vzorce chování kvůli těm nejmenším?