Dopis, který mi roztrhal srdce: Když vlastní máma žádá alimenty od své dcery

„To snad nemyslíš vážně!“ vykřikla jsem do ticha svého malého bytu v Nuslích, když jsem otevřela dopis, který ležel ve schránce mezi letáky a složenkami. Ruce se mi třásly a srdce bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Odesílatel: Hana Novotná. Moje máma. Ta, která mě před deseti lety vyhodila z domu a od té doby o mně nechtěla slyšet.

„Mami, proč teď?“ šeptala jsem do prázdna, jako by mi mohla odpovědět. V dopise stálo černé na bílém: žádost o výživné na rodiče podle § 915 občanského zákoníku. Prý je nemocná, nemá peníze a já jsem její jediná dcera. V hlavě mi vířily vzpomínky – na dětství plné hádek, na její výčitky, na to, jak mě nechala samotnou, když jsem nejvíc potřebovala oporu. A teď mám platit za její chyby?

Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Lucii. „Lucko, ona po mně chce alimenty! Po tom všem!“

„To snad není možný,“ ozvalo se v telefonu. „A co budeš dělat?“

„Nevím,“ přiznala jsem se a slzy mi stékaly po tvářích. „Já jí nechci nic dát. Ale co když mě zažaluje? Co když přijdu o všechno?“

Ten večer jsem nespala. Přemítala jsem nad tím, jak jsme se s mámou dostaly až sem. Táta nás opustil, když mi bylo osm. Máma začala pít, střídala chlapy a já byla vždycky ta poslední. Když jsem v osmnácti otěhotněla s Petrem, vyhodila mě z domu: „Tady tě živit nebudu!“ křičela tehdy. S Petrem jsme to nezvládli, zůstala jsem sama s malou Aničkou. Máma se nikdy neozvala. Ani když Anička onemocněla, ani když jsem byla na dně.

A teď? Teď jí mám platit já?

Další den jsem šla za právničkou. „Paní Novotná má podle zákona nárok žádat výživné od svých dětí, pokud je v nouzi,“ vysvětlovala mi klidně. „Ale soud bude zkoumat i vaše vztahy a minulost.“

„Takže mám šanci?“

„Ano, pokud prokážete, že se k vám chovala špatně nebo vás opustila.“

V hlavě mi běžely všechny ty scény – jak mě nechala samotnou na Vánoce, jak mě zamkla doma bez jídla, když šla s novým přítelem na tah. Ale jak to dokážu? Kdo mi uvěří?

Začala jsem shánět svědky. Volala jsem tetě Janě: „Pamatuješ si, jak mě máma nechávala samotnou?“

„Pamatuju,“ povzdechla si teta. „Ale nevím, jestli budu chtít svědčit proti vlastní sestře.“

Bylo to jako zlá noční můra. Každý den jsem čekala další dopis – tentokrát už od soudu. Anička si všimla mého napětí: „Mami, proč jsi smutná?“

„Jen mám hodně práce,“ zalhala jsem jí.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem to a ozval se tichý hlas: „Martino…“

Poznala jsem ji hned. „Co chceš?“ vyhrkla jsem.

„Já… já už nemůžu dál,“ vzlykala máma. „Jsem nemocná… nemám nikoho…“

„A kde jsi byla ty, když jsem tě potřebovala já?“ přerušila jsem ji.

Chvíli bylo ticho.

„Vím, že jsem ti ublížila,“ řekla nakonec tiše. „Ale teď… teď bych potřebovala pomoct.“

Cítila jsem v sobě vztek i lítost zároveň. Chtěla jsem jí říct všechno – jak moc mě zranila, jak těžké bylo začít znovu bez ní. Ale místo toho jsem jen zavěsila.

Následující týdny byly plné stresu a nejistoty. Právnička mi radila připravit si všechny důkazy o tom, jak mě máma zanedbávala. Já ale místo toho seděla večer u okna a přemýšlela: Co když jednou budu taky potřebovat Aničku? Co když se historie opakuje?

Nakonec přišel soudní předvolání. Stála jsem před soudcem a slyšela mámu plakat: „Nemám nikoho jiného…“

Soudce se mě zeptal: „Chcete něco říct?“

Podívala jsem se na mámu – zlomenou ženu, která kdysi byla mým světem a pak mým největším zklamáním.

„Pane soudce,“ začala jsem roztřeseným hlasem, „moje máma mě opustila v nejhorší chvíli mého života. Nikdy mi nepomohla s dcerou, nikdy se nezeptala, jestli mám co jíst nebo kde spím. Teď po mně chce peníze… Ale já už jí dala všechno – svoje dětství, svoje sny…“

Soud nakonec rozhodl v můj prospěch – nemusím platit alimenty. Ale pocit vítězství byl hořký.

Doma mě objala Anička: „Mami, už budeš v pohodě?“

Pohladila jsem ji po vlasech a přemýšlela: Opravdu jsme povinni platit za chyby svých rodičů? Nebo máme právo žít svůj vlastní život bez jejich stínů?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost jen proto, že to žádá zákon?