Co zaseješ, to sklidíš: Příběh o tichu, které bolí

„Tohle nám vydrží celý měsíc!“ Tomáš s vítězoslavným úsměvem položil na stůl pětikilový pytel rýže. Jeho hlas zněl tvrdě, skoro výsměšně. V tu chvíli jsem měla chuť něco říct, něco ostrého a pravdivého, ale místo toho jsem jen sevřela rty a odvrátila pohled. V hlavě mi znělo: Co zaseješ, to sklidíš.

Bylo pondělí večer a v našem panelákovém bytě na pražském Proseku bylo dusno. Nejen kvůli letnímu vedru, ale hlavně kvůli nám dvěma. Už několik dní jsme spolu mluvili jen nezbytně nutně. Hádka kvůli penězům – nebo spíš kvůli tomu, že Tomáš přišel o práci a já musela vzít druhou směnu v obchodě – se změnila v tiché bojkoty a drobné naschvály.

„Lidi žijou na rýži měsíce, když musí,“ prohlásil Tomáš a začal sypat rýži do skleněné dózy. „Tak teď to vyzkoušíme.“

„Jasně, hlavně že ty nikdy nevaříš,“ utrousila jsem polohlasem. On to slyšel, ale dělal, že ne. V tu chvíli mi bylo do breku. Vzpomněla jsem si na naši svatbu před deseti lety, na to, jak jsme si slibovali, že budeme stát při sobě v dobrém i zlém. Teď jsme stáli proti sobě.

Druhý den ráno jsem šla do práce dřív než obvykle. V kuchyni voněla káva – Tomáš ji uvařil jen pro sebe. Na stole stála miska s rýží. Bez cukru, bez másla, bez ničeho. Jen bílá hmota. „Dobrou chuť,“ řekla jsem ironicky a zabouchla za sebou dveře.

V práci jsem to musela někomu říct. Zavolala jsem Alici, své nejlepší kamarádce od základky. „On fakt bude jíst jen rýži? To je blázen!“ smála se Alice do telefonu. „A ty mu to necháš?“

„Já už nemám sílu bojovat,“ přiznala jsem tiše. „Jsem unavená z práce, z dětí, z toho všeho…“

Alice mlčela. Pak řekla: „Možná byste si měli promluvit. Takhle to nikam nevede.“

Jenže jak? Když přijdu domů, Tomáš sedí u televize a mlčí. Děti – Anička a Matěj – se ptají, proč je doma takové ticho. „Tatínek je unavený,“ lžu jim.

Večer sedím v ložnici a slyším Tomáše v kuchyni. Hrabe se v lednici, hledá něco k jídlu. Nakonec si zase dá rýži. Slyším cinkání lžíce o talíř a mám chuť jít za ním a říct mu, že je to celé hloupé. Ale místo toho zůstanu v ložnici a brečím do polštáře.

Takhle to jde několik dní. Doma je napětí, děti jsou nervózní, já jsem podrážděná a Tomáš hubne před očima. Jednou večer přijde Anička za mnou: „Mami, proč je tatínek smutný?“

Nevím, co říct. „Má hodně starostí,“ odpovím neurčitě.

V pátek večer přijde Tomáš domů později než obvykle. Je cítit pivem a cigaretami. Sedne si ke stolu a mlčí. Já taky mlčím. Děti už spí.

Najednou Tomáš promluví: „Myslíš si o mně, že jsem neschopnej?“

Zaskočí mě to. „Ne…“ začnu, ale on mě přeruší:

„Tak proč se mnou nemluvíš? Proč mi dáváš za trest rýži?“

Vybuchnu: „To ty jsi řekl, že budeme jíst jen rýži! Já už nemám sílu tě přesvědčovat o opaku! Všechno táhnu sama – práci, děti, domácnost… A ty se urazíš jako malej kluk!“

Tomáš sklopí hlavu. „Já vím… Promiň.“

Sedíme naproti sobě a oba brečíme. Poprvé po dlouhé době si povídáme otevřeně – o strachu z budoucnosti, o únavě, o tom, jak jsme se jeden druhému vzdálili.

Druhý den ráno vařím snídani – vajíčka a chleba s máslem. Tomáš přijde do kuchyně a nesměle se usměje: „Můžu taky?“

Podám mu talíř a poprvé po týdnu se na něj usměju.

Od té doby se snažíme víc mluvit. Není to jednoduché – peníze pořád chybí, práce není jistá a děti jsou pořád hlučné a náročné. Ale už spolu nebojujeme mlčením.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct pravdu tomu, koho milujeme nejvíc? A proč nám někdy připadá jednodušší trestat tichým vzdorem než hledat cestu zpátky k sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Mlčeli byste dál – nebo byste riskovali další hádku kvůli upřímnosti?