Chování Viléma se stalo zlomovým bodem: Dlouho jsem vydržela, ale teď je čas postavit se sama za sebe

„Proč jsi zase zapomněl koupit mléko, Viléme?“ vyhrkla jsem, sotva vešel do kuchyně. Bylo už po osmé večer, děti spaly a já jsem se snažila připravit snídani na další den. Vilém se na mě ani nepodíval, jen si sundal kabát a mlčky prošel kolem mě. V tu chvíli jsem měla pocit, že už to nevydržím.

Pamatuji si, jak jsme se poznali na fakultě v Brně. Vilém byl vždycky ten klidný, rozvážný typ, zatímco já jsem byla plná energie a plánů. Líbilo se mi na něm, že mě dokázal uklidnit, že vedle něj všechno působilo jednodušeji. Když mě požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že právě tohle potřebuju – klidný život, žádné drama, žádné hádky. Jenže realita byla jiná.

Po svatbě jsme se přestěhovali do malého bytu na sídlišti v Ostravě. Vilém pracoval jako účetní, já jsem nastoupila do školky jako učitelka. První rok byl fajn, všechno bylo nové, těšili jsme se na společné chvíle. Jenže postupně se Vilém začal uzavírat do sebe. Každý den přišel domů, sedl si k televizi, mlčel. Když jsem se ho ptala, co se děje, jen mávl rukou: „Nic, nech mě být.“

Nejhorší bylo, když se narodila naše dcera Klárka. Měla jsem pocit, že Vilém je pořád někde jinde. Pomáhal jen, když jsem ho o to výslovně požádala. Jinak byl v práci, nebo sám se svými myšlenkami. Já jsem byla na všechno sama – na noční vstávání, na lékaře, na domácnost. Moje maminka mi říkala: „To je normální, chlapi jsou takoví.“ Jenže já jsem cítila, že tohle není normální. Chtěla jsem partnera, ne spolubydlícího.

Jednoho večera, když Klárka měla horečku a já jsem byla zoufalá, jsem Viléma poprosila, aby šel do lékárny. Jenže on se ani nehnul z gauče. „Jsem unavený, běž sama,“ zamumlal. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem se sebrala, oblékla Klárku a šla sama. Venku pršelo, byla jsem promočená, dítě plakalo. Stála jsem před lékárnou a brečela. Proč to všechno musím zvládat sama?

Začala jsem si všímat, že Vilém se mnou skoro nemluví. Když jsem se ho ptala, jestli je šťastný, jen pokrčil rameny. „Já nevím, co po mně chceš,“ odpověděl. Cítila jsem, jak se mezi námi staví zeď. Snažila jsem se ji zbořit – plánovala jsem společné výlety, večery u filmu, dokonce jsem navrhla, že bychom mohli jít na manželskou terapii. Vilém se jen smál: „To je pro blázny, my jsme v pohodě.“

Jednou jsem se svěřila své kamarádce Janě. „Proč s ním pořád jsi?“ zeptala se mě. „Protože máme dítě. Protože jsem si myslela, že to zvládnu. Protože jsem doufala, že se změní,“ odpověděla jsem. Jana jen pokývala hlavou: „Ale co ty? Kde jsi v tom všem ty?“

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala, co mě trápí, co bych chtěla změnit. Postupně jsem si uvědomila, že jsem se v tom vztahu ztratila. Že jsem přestala být sama sebou. Že jsem jen stínem ženy, kterou jsem bývala.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Viléma, jak sedí u počítače a hraje hry. Klárka si hrála sama v pokojíčku, v kuchyni byl nepořádek. „Viléme, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se. On jen mávl rukou: „Teď nemám čas.“ V tu chvíli jsem to nevydržela. „A kdy budeš mít čas? Kdy si konečně všimneš, že tu nejsem jen jako služka? Že mám taky svoje potřeby?“ křičela jsem. Vilém se na mě podíval, jako bych byla cizí. „Já nevím, co po mně chceš. Já jsem takový. Jestli ti to nestačí, tak si najdi někoho jiného.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli má smysl dál bojovat. Ráno jsem se podívala na Klárku, jak spí, a uvědomila jsem si, že nechci, aby vyrůstala v domácnosti, kde je ticho a chlad. Kde se lidé míjejí jako stíny.

Začala jsem hledat informace o rozvodu. Mluvila jsem s právničkou, s psycholožkou. Bylo to těžké, bála jsem se, co řekne rodina, co řeknou sousedi. Ale věděla jsem, že už nemůžu dál žít v tomhle prázdném vztahu.

Když jsem to Vilémovi oznámila, jen pokrčil rameny. „Jak chceš. Já se stejně nezměním.“ V tu chvíli jsem cítila úlevu i smutek. Bylo mi líto, že jsme to nedokázali. Ale zároveň jsem věděla, že dělám správnou věc – pro sebe i pro Klárku.

Dnes je to už rok, co jsme se rozešli. Žiju s Klárkou sama, mám novou práci, nové přátele. Není to vždycky jednoduché, ale cítím se svobodná. Občas si vzpomenu na Viléma a přemýšlím, jestli někdy pochopí, co ztratil. Ale hlavně přemýšlím o sobě – proč jsem tak dlouho vydržela? Proč je pro nás ženy tak těžké říct dost?

Možná bych se měla zeptat vás: Co byste udělali na mém místě? Jak dlouho byste čekali, než se postavíte sami za sebe?