Bratr chce peníze na svatbu a naše rodina se rozpadá: Co byste dělali na mém místě?

„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkl jsem, když bratr položil na stůl svůj požadavek. Seděli jsme všichni v kuchyni rodičovského domu v Plzni – já, máma, táta a Petr. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly podtrhnout dusno v místnosti.

Petr se na mě podíval tvrdým pohledem. „A proč ne? Vždyť je to i můj dům. Chci jen to, co mi patří. Bez těch peněz tu svatbu prostě nezaplatím.“

Máma si povzdechla a sevřela ruce v klíně. „Petře, vždyť víš, že jsme ten dům stavěli s tátou celý život. Nechceme ho rozprodávat nebo dělit.“

Táta mlčel, jen si nervózně pohrával s hrnkem kávy. Věděl jsem, že ho to bolí nejvíc. Dům byl jeho pýchou, symbolem všeho, co společně s mámou dokázali.

Já jsem byl vždycky ten rozumnější, starší bratr, který měl všechno řešit. Ale teď jsem měl pocit, že se mi půda pod nohama rozpadá. Petr byl vždycky trochu impulzivní, ale nikdy jsem si nemyslel, že by šel tak daleko.

„Petře,“ začal jsem opatrně, „chápu, že chceš svatbu. Ale proč musíš hned sahat na dům? Nemůžeš si půjčit? Nebo udělat menší svatbu?“

Petr se zasmál hořce. „Ty tomu nerozumíš. Lenka chce pořádnou svatbu. Její rodiče už dali peníze, všichni čekají. A já mám být za chudáka? Vždyť jsme přece rodina!“

V tu chvíli jsem pocítil vztek i lítost zároveň. Vždyť jsme byli rodina – ale co to vlastně znamená? Máme si pomáhat za každou cenu? Nebo chránit to, co naši rodiče celý život budovali?

Máma začala plakat. „Nechci, abyste se kvůli tomu hádali. Dům je pro nás všechno…“

Táta konečně promluvil: „Možná bychom měli dům prodat a rozdělit peníze mezi vás oba. Jsme už staří…“

Zděsil jsem se. „Tati! To přece nemyslíš vážně! Kde budete bydlet? A co vzpomínky? Co všechno, co jsme tu prožili?“

Petr jen pokrčil rameny. „Mně je to jedno. Já chci jen svůj podíl.“

V tu chvíli jsem měl chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Ale nemohl jsem. Máma mě potřebovala, táta byl zlomený a Petr… Petr byl pořád můj bratr.

Další dny byly plné napětí. Máma se mnou mluvila šeptem, táta chodil zamyšlený a Petr se mi vyhýbal. Lenka – jeho snoubenka – mi volala a prosila mě, abych Petra přesvědčil. „Tomáši, on je zoufalý. Nechce tě ztratit jako bratra…“

Ale jak mu mám pomoct, když jeho požadavek ničí naši rodinu?

Jednou večer jsem seděl s tátou u piva v obýváku. „Víš,“ řekl tiše, „já chápu Petra. Mladí chtějí žít jinak než my. Ale bolí mě, že kvůli penězům zapomínáme na to nejdůležitější.“

„A co je to nejdůležitější?“ zeptal jsem se.

„Rodina,“ odpověděl bez váhání.

Ale jak udržet rodinu pohromadě, když každý chce něco jiného?

Nakonec jsme svolali další rodinnou poradu. Máma byla bledá, táta vážný a Petr nervózní.

„Navrhuji kompromis,“ řekl jsem po dlouhém tichu. „Dáme ti nějaké peníze z našich úspor – ne tolik, kolik bys dostal z domu, ale aspoň něco na svatbu. Dům zůstane rodičům do konce života a pak se rozdělí mezi nás oba.“

Petr chvíli mlčel a pak přikývl. „Dobře… Asi nemám na výběr.“

Bylo to vítězství? Nebo jen dočasný klid?

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Máma byla smutná, táta unavený a já měl pocit, že jsme přišli o něco nenahraditelného.

Petr měl krásnou svatbu – ale když jsme stáli vedle sebe na fotce před kostelem, cítil jsem mezi námi propast.

Dnes večer sedím v prázdném domě rodičů a přemýšlím: Stálo to za to? Je rodina opravdu silnější než peníze? Nebo jsme si navždy něco zničili?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec v takové situaci najít spravedlnost pro všechny?