Když se mi svět zhroutil: Jak jsem našel sílu v modlitbě během manželčina boje o život

„Pane Novotný, musíte přijet hned. Vaše žena je na sále, je to vážné.“ Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Bylo půl druhé ráno, venku pršelo a já stál v kuchyni, ruce se mi třásly, telefon skoro vypadl z ruky. Jana, moje žena, moje všechno, byla v ohrožení života. Ještě večer jsme se hádali kvůli hlouposti – zapomněla koupit mléko a já byl protivný po těžkém dni v práci. Teď bych dal cokoliv za to, abych jí mohl říct, jak moc ji miluju.

Cestou do nemocnice jsem jel jako ve snu. Ulice Prahy byly prázdné, světla semaforů se odrážela v mokrém asfaltu. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když ji už nikdy neuvidím? Co když zůstanu sám s našimi dvěma dětmi? V autě jsem začal nahlas mluvit sám k sobě: „Jano, vydrž. Prosím tě, vydrž.“

Na urgentním příjmu mě uvítala sestra s unavenýma očima. „Pane Novotný, posaďte se tady. Lékař za vámi přijde.“ Seděl jsem na studené plastové židli a díval se na hodiny. Každá minuta byla jako věčnost. Vedle mě seděla starší paní a tiše plakala. Cítil jsem její bolest i svou vlastní.

Když přišel lékař, měl na sobě ještě operační plášť. „Vaše žena měla masivní vnitřní krvácení. Děláme, co můžeme, ale je to kritické.“ V tu chvíli se mi podlomila kolena. Nikdy jsem nebyl věřící, ale najednou jsem měl potřebu se modlit. Vzpomněl jsem si na babičku, jak si vždycky šeptala modlitby před spaním. Zavřel jsem oči a v duchu prosil: „Bože, jestli existuješ, nenechávej mě samotného. Dej Janě sílu.“

Hodiny plynuly. Volal jsem tchyni do Hradce Králové: „Marie, Jana je na sále… nevím, co bude.“ Slyšel jsem její zlomený hlas: „Modlím se za ni, Petře. Drž se.“

V čekárně se střídaly emoce – vztek, strach, bezmoc. Přemýšlel jsem nad vším, co jsme spolu prožili: první rande v kině Světozor, svatba na radnici v Dejvicích, narození dětí… A taky všechny ty hádky kvůli penězům nebo práci. Najednou mi to všechno přišlo malicherné.

Po třech hodinách vyšel lékař znovu. „Operace proběhla dobře, ale Jana je stále v kritickém stavu. Uvidíte ji až ráno.“ Chtěl jsem mu skočit kolem krku a zároveň brečet úlevou i strachem.

Seděl jsem v nemocniční kapli – nikdy bych nevěřil, že tam jednou budu dobrovolně. Bylo tam ticho a zvláštní klid. Zapálil jsem svíčku a šeptal další prosby. Vzpomněl jsem si na slova své matky: „Víra není o tom věřit jen když je dobře.“

Ráno mě pustili za Janou na JIPku. Ležela bledá a napojená na přístroje. Držel jsem ji za ruku a šeptal: „Jsem tady, lásko.“ Slzy mi tekly po tváři. V tu chvíli vešla sestra: „Pane Novotný, zkuste jí povídat o dětech. Slyší vás.“ Vyprávěl jsem jí o tom, jak Matýsek poprvé sám obul boty a jak Anička nakreslila obrázek celé rodiny.

Dny plynuly pomalu. Každý večer jsem seděl doma u stolu a modlil se – někdy zoufale, někdy s nadějí. Děti byly u tchyně a já byl poprvé v životě opravdu sám se svými myšlenkami. Volal jsem kamarádovi Tomášovi: „Nevím, jestli to zvládnu.“ On jen tiše řekl: „Petře, drž se víry. I kdybys nevěřil v Boha, věř v to dobré.“

Po týdnu se Jana začala probouzet. První slova byla slabá: „Petře…“ Nikdy nezapomenu na ten pocit štěstí a úlevy. Objali jsme se a oba plakali.

Doma jsme pak dlouho mluvili o tom, co se stalo. Jana řekla: „Víš, já tam nahoře něco cítila… jako by mě někdo držel za ruku.“ Od té doby jsme začali chodit do kostela – ne proto, že bychom byli najednou svatí, ale protože jsme chtěli poděkovat.

Naše manželství už nikdy nebude stejné – je silnější i křehčí zároveň. Každý den si připomínám, že nic není samozřejmé.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co by bylo, kdybych tu noc nevěřil? Pomohla mi víra opravdu přežít tu největší zkoušku? Máte někdo podobnou zkušenost? Co vám pomohlo najít sílu ve chvílích beznaděje?