Vyhodila jsem syna a jeho ženu z bytu: Teprve pak jsem pochopila, jak dlouho mě ovládala vina

„Mami, to snad nemyslíš vážně!“ Honza stál uprostřed obýváku, v ruce držel klíče od bytu a jeho hlas se třásl vztekem i nevírou. Za ním stála jeho žena Petra, ruce zkřížené na prsou, oči plné slz. Já jsem jen mlčky seděla na pohovce a cítila, jak mi srdce buší až v krku. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Nikdy jsem nebyla dokonalou matkou. Honza byl jedináček, narodila jsem ho pozdě, když už jsem byla sama. Jeho otec nás opustil ještě před porodem a já se snažila být mu vším – mámou, tátou, kamarádkou i ochránkyní. Vždycky jsem měla pocit, že mu něco dlužím. Že za to, že vyrůstal bez otce, musím všechno vyvážit. Možná proto jsem mu tolik věcí odpouštěla a tolikrát ustupovala.

Když mi před dvěma lety zavolal, že s Petrou přijdou „na chvíli“, protože jim majitel vypověděl nájem a nemají kam jít, ani mě nenapadlo říct ne. Byt mám velký – tři plus jedna na sídlišti v Modřanech, kde jsem žila celý život. „Jen na pár měsíců, mami,“ sliboval Honza. „Než najdeme něco vlastního.“

První týdny byly v pořádku. Bylo fajn mít doma společnost, vařit pro ně večeře a povídat si večer u televize. Ale pak začaly drobné neshody. Petra byla pořád doma – přišla o práci a hledala novou. Honza pracoval z domova a zabral si můj obývák jako kancelář. Najednou jsem byla hostem ve vlastním bytě. Všude jejich věci, Petra vařila podle svého a já měla pocit, že už nejsem paní domu.

„Mami, mohla bys nekupovat tolik masa? Petra je vegetariánka,“ řekl mi jednou Honza u večeře. Přikývla jsem a snažila se přizpůsobit. Ale čím víc jsem se snažila vyhovět, tím víc jsem měla pocit, že se ztrácím. Moje kuchyně voněla cizím kořením, v koupelně byly jejich šampony a v lednici tofu místo šunky.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem. Jednou Petra zapomněla zamknout dveře, jindy Honza nechal rozsvíceno v koupelně celou noc. Všechno mě rozčilovalo víc, než by mělo. Ale pokaždé, když jsem chtěla něco říct nahlas, sevřela mě vina. Vždyť jsou to moje děti – kde by byli bezemě? A co když je vyhodím a oni skončí na ulici?

Jednoho večera jsem přišla domů z práce a našla Petru v kuchyni s cizí ženou. „To je moje kamarádka Jana,“ vysvětlovala mi Petra, když viděla můj překvapený výraz. „Potřebuje někde přespat.“ Ten večer spaly v mém bytě tři lidi navíc – Jana a její dvě děti. Ráno byla kuchyně vzhůru nohama a já brečela v koupelně do ručníku.

Začala jsem být nervózní i v práci. Kolegové si všimli, že jsem podrážděná a unavená. „Co se děje?“ ptala se mě Alena z účtárny. „Máš doma Honzu s tou jeho?“ Jen jsem přikývla a snažila se změnit téma.

Jednoho dne mi volala sousedka paní Novotná: „Paní Dvořáková, promiňte, ale vaše snacha kouří na balkoně a popel padá dolů na naše prádlo.“ Styděla jsem se za ně i za sebe.

Když jsem to večer Petře řekla, jen protočila oči: „To je snad normální! Všichni tu kouří.“ Honza mě odbyl: „Mami, neřeš blbosti.“

Začala jsem mít pocit, že už nejsem vítaná ani ve vlastním bytě. Jednou večer jsem zaslechla Petru, jak si do telefonu stěžuje kamarádce: „Ta stará už nám leze na nervy…“

To byl zlomový okamžik. Seděla jsem potmě v ložnici a poprvé za dlouhé roky si dovolila být naštvaná – ne na ně, ale na sebe. Proč pořád ustupuju? Proč mám pocit, že musím všechno snášet jen proto, že jsem nebyla dokonalá matka?

Druhý den ráno jsem si sedla ke stolu s hrnkem kávy a čekala na ně. Když přišli do kuchyně, řekla jsem klidně: „Musíte si najít vlastní bydlení. Do konce měsíce.“

Honza zbledl: „To nemyslíš vážně! Kam máme jít?“

„To nevím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale já už takhle dál nemůžu.“

Petra začala brečet a Honza křičel. Vyčetli mi všechno – že jim nepomáhám dost, že je vyhazuju na ulici, že jim kazím život. Seděla jsem tam a nechala je mluvit. Poprvé v životě jsem necítila vinu – jen úlevu.

Odešli za tři týdny. Byt byl najednou tichý a prázdný. První dny jsem chodila po místnostech a hledala jejich věci – zapomenutý hrnek, tričko pod postelí… Ale pak přišel klid. Začala jsem zase spát celou noc.

Občas mi Honza zavolá – většinou když potřebuje peníze nebo radu. S Petrou se prý pohádali a bydlí teď každý zvlášť. Někdy mám výčitky svědomí – co když jsem byla moc tvrdá? Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody a vím, že to bylo správné rozhodnutí.

Možná nejsem dokonalá matka. Ale konečně žiju svůj život – ne život ve stínu viny.

Někdy si říkám: Proč nám trvá tak dlouho pochopit, že máme právo na vlastní štěstí? Kolik let života jsme ochotni obětovat kvůli pocitu viny? Co byste udělali vy na mém místě?