Víra v temnotě: Jak jsem hledal sílu, když maminka onemocněla

„Tati, proč maminka pořád spí? Proč s námi nejde na procházku?“ slyšel jsem za zády tichý hlásek své mladší sestry Klárky. Stál jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem do hrnku lila horkou vodu na čaj. Táta mlčel. Jen se díval z okna na šedivé nebe nad paneláky v našem sídlišti v Brně-Žabovřeskách. V tu chvíli jsem poprvé pochopil, že se něco děje. Něco, co už nejde vzít zpátky.

Maminka byla vždycky ta, která držela naši rodinu pohromadě. Smála se, i když jsme měli v lednici jen máslo a tři vajíčka. Uměla z ničeho vykouzlit večeři a z obyčejného dne svátek. Ale teď ležela v ložnici, bledá, oči zavřené, a já slyšel jen tiché pípání přístroje na měření tlaku. „Musíme být silní,“ řekl táta tiše, ale jeho hlas zněl prázdně.

Bylo mi sedmnáct a svět se mi rozpadal pod rukama. Ve škole jsem nedával pozor, učitelka češtiny paní Novotná mě několikrát napomenula: „Martine, kde máš myšlenky?“ Ale já byl duchem doma. Každý den jsem běžel ze školy rovnou domů, abych pomohl s Klárkou a postaral se o domácnost. Táta byl často v práci nebo na cestě do nemocnice za maminkou.

Jednou večer, když už byla Klárka v posteli a táta seděl u stolu s hlavou v dlaních, jsem si sedl naproti němu. „Tati, co budeme dělat?“ zeptal jsem se tiše. Podíval se na mě očima plnýma slz. „Nevím, Martine. Ale musíme věřit, že to dobře dopadne.“

V ten večer jsem poprvé v životě otevřel Bibli, kterou jsme měli zaprášenou v knihovně po babičce. Nikdy jsem nebyl věřící, ale najednou jsem potřeboval něco, čeho bych se mohl chytit. Četl jsem žalmy a modlil se za maminku. Každý večer jsem šeptal: „Bože, prosím, nenech ji odejít.“ Cítil jsem zoufalství i vztek – proč právě ona? Proč naše rodina?

Dny plynuly a maminka byla stále slabší. Lékaři říkali slova jako „rakovina“, „chemoterapie“, „nejistý výhled“. Táta začal chodit do kostela na Petrově, i když dřív říkal, že víra je pro slabé. Jednou mě vzal s sebou. Seděli jsme v lavici mezi cizími lidmi a já cítil zvláštní klid. Kněz mluvil o naději a síle modlitby. Po mši za mnou přišla starší paní a pohladila mě po rameni: „Neboj se, chlapče. Bůh slyší každou prosbu.“

Doma jsme se začali modlit společně. Klárka si vždycky přála, abychom drželi při sobě za ruku. Někdy jsme plakali všichni tři, někdy jsme jen mlčky seděli u stolu a poslouchali ticho bytu bez mamčina smíchu.

Jednoho dne mi ve škole spolužák Tomáš řekl: „Hele, Martine, pojď s náma ven, aspoň na chvíli vypneš.“ Ale já nemohl. Měl jsem pocit, že když odejdu z domu, něco důležitého propásnu. Začal jsem být uzavřený, přestal jsem chodit ven i na tréninky fotbalu. Učitelé si mě zavolali do kabinetu: „Martine, potřebuješ pomoc?“ Jen jsem zavrtěl hlavou.

Jednou večer přišla maminka domů z nemocnice – na pár dní mezi chemoterapiemi. Byla slabá, ale usmála se na nás: „Jsem doma, děti.“ Klárka jí skočila kolem krku a já měl slzy v očích. Seděli jsme spolu u stolu a poprvé po dlouhé době jsme jedli večeři všichni čtyři.

Ale radost netrvala dlouho. Mamince bylo čím dál hůř. Jednou v noci jsem slyšel tátu plakat v kuchyni. Šel jsem za ním a objal ho: „Tati, zvládneme to.“ On mě pevně stiskl: „Musíme být silní kvůli mamince i Klárce.“ V tu chvíli jsem pochopil, že síla není v tom neplakat nebo nebát se – ale v tom vydržet a být tu pro ostatní.

Když maminka odešla zpátky do nemocnice, začal jsem psát deník – zapisoval jsem si své modlitby i strachy. Psal jsem jí dopisy, které jsem jí četl u postele: „Mami, pamatuješ si na naše výlety na Pálavu? Až budeš zdravá, pojedeme tam zase všichni.“ Ona se usmívala a hladila mě po vlasech: „Martínku, nikdy nepřestávej věřit v dobré konce.“

Jednoho rána zazvonil telefon – volali z nemocnice. Maminka už nemohla dál bojovat. Svět se mi zhroutil podruhé. Na pohřbu jsem stál vedle táty a Klárky a měl pocit, že už nikdy nebude líp.

Ale čas plynul a bolest pomalu ustupovala. Víra mi pomohla přežít nejhorší chvíle – vědomí, že maminka je někde tam nahoře a dává na nás pozor. Naučil jsem se být silný pro tátu i Klárku. Začal jsem zase chodit ven s kamarády a pomalu se vracel do života.

Dnes už vím, že víra není jen o modlitbách – je to o naději a odvaze jít dál i tehdy, když všechno ztrácí smysl.

Někdy večer sedím u okna našeho bytu a ptám se sám sebe: „Proč musela odejít právě ona? A co bych udělal jinak, kdybych měl ještě jednu šanci?“ Co byste udělali vy na mém místě?