Nebyl to můj syn, tak proč bych měl obětovat svůj život?

„Proč bych měl platit za jeho školu? Není to můj syn!“ vyhrkl jsem ostře, až se sklenička v mé ruce zachvěla. Jana se na mě podívala s očima plnýma slz a nepochopení. V kuchyni voněla káva, ale vzduch byl hustý napětím. Malý Tomáš seděl v pokoji za zavřenými dveřmi a já slyšel tlumené zvuky jeho počítačové hry. V tu chvíli jsem si připadal jako cizinec ve vlastním domě.

Nikdy jsem neplánoval být otcem. Když jsem poznal Janu, byla už rozvedená a Tomášovi bylo pět. Tehdy jsem si říkal, že to zvládnu. Že dítě není překážka, když je člověk zamilovaný. Ale teď, po osmi letech společného života, kdy Tomáš dospíval a já se snažil budovat kariéru v bance, mi začalo docházet, že některé věci prostě nejdou naplánovat ani ovládnout.

„Myslela jsem, že ho máš rád,“ zašeptala Jana a její hlas se třásl. „Vždyť jsi ho učil jezdit na kole, chodili jste spolu na ryby…“

„To je něco jiného,“ bránil jsem se. „Ale platit mu drahou školu? Jeho vlastní otec se o něj nestará, proč bych měl já?“

Jana se rozplakala a odešla do ložnice. Zůstal jsem stát v kuchyni sám a cítil jsem se jako nejhorší člověk na světě. Ale zároveň jsem měl pocit, že mám pravdu. Vždyť jsem celý život dřel, abych něco dokázal. Můj otec byl přísný a nikdy mi nic nedal zadarmo. Naučil mě, že člověk musí bojovat sám za sebe.

Ten večer jsem nemohl usnout. Převaloval jsem se v posteli a slyšel Janino tiché vzlykání. Přemýšlel jsem o svém dětství v malém bytě na sídlišti v Brně, kde jsme s bratrem sdíleli pokoj a rodiče šetřili každou korunu. Nikdo nám nic neusnadnil. Proč bych měl teď usnadnit život někomu, kdo není můj?

Ráno bylo ticho. Jana připravila snídani, ale Tomáš seděl u stolu s očima upřenýma do talíře. „Mami, můžu jít dneska k Petrovi?“ zeptal se tiše.

„Jistě,“ odpověděla Jana bez úsměvu.

Cítil jsem se provinile, ale zároveň jsem nevěděl, jak to změnit. V práci jsem byl celý den podrážděný. Kolega Martin si všiml mé špatné nálady a zeptal se: „Děje se doma něco?“

„Nevím,“ odpověděl jsem vyhýbavě. „Možná nejsem stvořený pro rodinu.“

Martin se zasmál: „Ale prosím tě! Máš skvělou ženu a kluka, který tě bere skoro jako tátu.“

„Ale on není můj syn,“ vyhrkl jsem.

Martin se zamyslel: „A co na tom záleží? Můj táta mě taky nevychovával, ale měl jsem strejdu Karla, který mi dal víc než vlastní otec.“

Jeho slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Večer jsem přišel domů a našel Janu sedět na gauči s dopisem v ruce.

„To je od Tomášova otce,“ řekla tiše. „Prý nemá peníze a nemůže nám pomoct.“

Podíval jsem se na ni a poprvé v životě jsem viděl, jak je unavená. Jak moc bojuje každý den za svého syna i za naši rodinu.

„Jano…“ začal jsem nejistě.

„Nechci tě nutit,“ přerušila mě. „Ale Tomáš tě má rád. A já taky. Jen už nevím, jak dál.“

Sedl jsem si vedle ní a chytil ji za ruku. „Já… já nevím, jestli to zvládnu. Nejsem jeho otec.“

„Ale jsi jeho rodina,“ řekla tiše.

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv předtím. Vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle – jak jsme spolu stavěli modely letadel, jak jsme fandili Zbrojovce na stadionu, jak jsme spolu pekli vánoční cukroví. Nebyl to můj syn podle krve, ale byl součástí mého života víc než kdokoliv jiný.

Další dny byly těžké. S Janou jsme spolu skoro nemluvili a Tomáš se mi vyhýbal. Jednou večer jsem ho našel sedět na balkoně s mobilem v ruce.

„Tomáši?“ oslovil jsem ho opatrně.

Podíval se na mě a v očích měl slzy.

„Proč mě nemáš rád?“ zeptal se najednou.

Tohle byla rána přímo do srdce. Nedokázal jsem mu odpovědět hned. Sedl jsem si vedle něj a chvíli mlčel.

„Já… mám tě rád,“ řekl jsem nakonec tiše. „Jen někdy nevím, jak to ukázat.“

Tomáš sklopil hlavu: „Táta mě nechce vidět. Myslel jsem… že aspoň ty…“

Objal jsem ho poprvé za dlouhou dobu a cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy.

Ten večer jsme si dlouho povídali o všem možném – o škole, o fotbale, o tom, co ho trápí. Uvědomil jsem si, že rodina není o krvi nebo penězích, ale o tom být tu jeden pro druhého.

Druhý den ráno jsem Janě oznámil: „Zaplatím Tomášovi školu. A chci být jeho táta – pokud mi to dovolíte.“

Jana mě objala a poprvé po dlouhé době jsme byli zase rodina.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás žije v podobných rodinných poutech? Kolik z nás má odvahu přijmout někoho cizího za svého? A co vlastně znamená být rodičem – je to krev, nebo láska?