Může můj zeť opravdu vydržet celý život s mou dcerou?

„Tohle už dál nevydržím, mami!“ křičela na mě Klára, když zabouchla dveře svého dětského pokoje, i když jí bylo už osmadvacet a dávno měla vlastní byt. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem si přála jediné – mít dítě. Když mi bylo pětatřicet, lékaři mi řekli, že nikdy nebudu mít děti. S Karlem jsme se tehdy v nemocniční chodbě objímali a plakali. Byli jsme mladí, plní plánů, ale tahle zpráva nám je všechny vzala.

A pak, o dva roky později, jsem začala zvracet, byla unavená a bála se, že mám nějakou vážnou nemoc. Místo toho mi doktorka s úsměvem oznámila, že jsem těhotná. Narodila se nám Klára – naše zázračné dítě. Byla jsem na ni pyšná, milovala jsem ji víc než cokoli na světě. Ale už od malička byla jiná. Všechno muselo být po jejím, byla tvrdohlavá, hádavá, nikdy se nespokojila s kompromisem. Když byla malá, smáli jsme se tomu. „To je naše Klárka, ta se v životě neztratí,“ říkal Karel. Jenže čím byla starší, tím víc jsem si všímala, jak je pro ostatní těžké s ní vyjít.

Když si přivedla domů Petra, byla jsem šťastná. Konečně někdo, kdo ji miluje, kdo ji dokáže přijmout takovou, jaká je. Petr byl klidný, laskavý, trpělivý. Vždycky se usmíval, i když Klára vyváděla kvůli maličkostem. „Mami, Petr je prostě skvělý. S ním je všechno jednodušší,“ říkala mi tehdy. Vzali se v kostele svatého Jiljí, svatba byla krásná, všichni jsme plakali dojetím. Já nejvíc. Byla jsem pyšná, že jsem vychovala dceru, která si našla takového muže.

Jenže teď, po třech letech manželství, se všechno změnilo. Klára je pořád stejně tvrdohlavá, hádá se s Petrem kvůli hloupostem. „Proč jsi nekoupil bio mléko? Víš, že to normální mi nechutná!“ slyšela jsem ji jednou křičet, když jsem u nich byla na návštěvě. Petr jen pokrčil rameny a šel do obchodu. Když odešel, Klára se rozplakala. „Já vím, že jsem hrozná, mami. Ale já si prostě nemůžu pomoct. Všechno mě rozčiluje.“

Seděla jsem vedle ní a hladila ji po vlasech. „Klárko, musíš být na Petra hodná. On tě má rád, ale každý má své meze.“ Podívala se na mě s očima plnýma slz. „Já vím, mami. Ale bojím se, že mě jednou opustí.“

Od té doby mě ten strach neopouští. Každý večer, když si lehnu do postele, přemýšlím, jestli jsem někde neudělala chybu. Jestli jsem ji moc nerozmazlila, jestli jsem jí neměla víc ukazovat, že v životě se musí dělat kompromisy. Karel mi říká, že to přeháním. „Klára je dospělá, musí si to vyřešit sama. Petr není žádný slaboch, kdyby mu to vadilo, už by odešel.“ Ale já vím, jak těžké je žít s někým, kdo je pořád nespokojený.

Jednou večer mi Petr zavolal. „Můžu se u vás zastavit?“ zeptal se tiše. Když přišel, vypadal unaveně, oči měl zarudlé. „Paní Novotná, já už nevím, co mám dělat. Klára je pořád naštvaná, nic jí není dost dobré. Snažím se, jak můžu, ale mám pocit, že jí nikdy nevyhovím. Miluju ji, ale někdy mám chuť prostě odejít.“

Seděli jsme spolu v obýváku, popíjeli čaj a já mu vyprávěla o tom, jaká byla Klára jako malá. „Víte, ona je taková odjakživa. Ale věřte mi, má vás ráda, jen to neumí dát najevo. Bojí se, že ji opustíte, proto je někdy tak zlá.“ Petr jen smutně přikývl. „Já to chápu. Ale někdy už nemám sílu.“

Když odešel, dlouho jsem seděla v tichu a přemýšlela. Měla bych se do toho míchat? Nebo je to jejich věc? Když jsem pak Kláru viděla, byla smutná, unavená, ale nedokázala o svých pocitech mluvit. „Mami, já nevím, co se mnou je. Všechno mě štve. Petr je hodný, ale někdy mám pocit, že mě dusí.“

Začala jsem si všímat, že Klára je často nervózní, má problémy v práci, špatně spí. Navrhla jsem jí, ať zajde k psychologovi. Nejprve odmítala, ale pak souhlasila. Po pár týdnech mi řekla: „Mami, asi mám úzkosti. Psycholožka říká, že bych měla brát léky a naučit se relaxovat. Ale já nevím, jestli to zvládnu.“

Petr byl trpělivý, podporoval ji, chodil s ní na procházky, snažil se ji rozveselit. Ale já viděla, jak je unavený. Jednou večer jsem ho potkala v obchodě. „Jak se máš, Petře?“ zeptala jsem se opatrně. „Jde to,“ odpověděl tiše. „Ale někdy mám pocit, že už nemůžu dál.“

Doma jsem si sedla ke stolu a rozplakala se. Tolik let jsem bojovala za to, abych měla dítě. A teď se bojím, že ji ztratím – nebo že ona ztratí Petra. Karel mě objal. „Musíš ji nechat žít svůj život. Nemůžeš za ni všechno řešit.“ Ale jak to mám udělat? Jak mám přestat chránit své dítě, když vidím, že trpí?

Někdy v noci přemýšlím, jestli jsem udělala všechno správně. Jestli jsem Kláru moc nerozmazlila, jestli jsem jí měla víc ukazovat, jak být laskavá a vděčná. A hlavně – jestli má Petr opravdu sílu vydržet s ní celý život.

Možná je to otázka pro každou matku: Kdy máme přestat zasahovat do života svých dětí? A jak poznáme, že je čas je nechat jít, i když máme strach, že se jim něco stane?