Můj syn chtěl odejít na chalupu: Proč jsem řekla ne a nabídla peníze místo toho

„Mami, já už to mám promyšlené. S Terezou bychom chtěli bydlet na chalupě v Křižánkách. Je tam klid, příroda, a já do práce do Žďáru dojíždět zvládnu.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s kávou, a dívala se na svého syna Jakuba. V jeho očích jsem viděla odhodlání, které jsem znala už od jeho dětství. Když si něco umanul, šel za tím hlava nehlava. Ale tentokrát šlo o něco víc než o nový skateboard nebo letní brigádu.

„Jakube, vždyť ta chalupa je stará, není tam pořádné topení, voda je jen ze studny a v zimě tam mrzneš,“ snažila jsem se zachovat klidný tón, i když mi srdce bušilo až v krku.

„Mami, to zvládneme. Já už jsem se díval na kamna, Tereza má ráda venkov. A navíc – aspoň budeme mít něco svého.“

Vzpomněla jsem si na to, jak jsme s manželem tu chalupu před lety koupili. Bylo to naše útočiště před světem, místo, kde jsme s dětmi trávili prázdniny. Ale nikdy to nebyl dům na celoroční bydlení. A teď mi můj nejmladší syn oznamuje, že tam chce začít nový život.

„Jakube, ty jsi ještě mladý. Máš dobrou práci v bance, Tereza studuje poslední ročník medicíny. Proč tak spěcháte?“

„Protože chceme být spolu. A nechci už bydlet v podnájmu v Brně. Tam je všechno drahé a stejně jsme pořád jen v cizím.“

V tu chvíli vešla do kuchyně moje dcera Lucie. „Co se děje?“ zeptala se a upřela na mě pohled, který říkal: Zase se hádáte?

„Jakub chce jít bydlet na chalupu,“ odpověděla jsem tiše.

Lucie protočila oči. „To nemyslíš vážně! Vždyť tam není ani internet pořádně! A co když budeš potřebovat doktora? Vždyť Tereza bude mít praxi ve fakultce!“

Jakub se zamračil. „To je naše věc! Vy si myslíte, že nic nezvládnu! Ale já už nejsem dítě!“

V tu chvíli jsem pocítila bolest, kterou zná asi každá matka – strach o dítě a zároveň vědomí, že ho nemůžu chránit před vším. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem ho učila jezdit na kole a on spadl a rozbil si koleno. Tehdy jsem ho mohla obejmout a všechno bylo zase dobré. Teď už to tak jednoduché nebylo.

„Jakube,“ řekla jsem tiše, „já ti rozumím. Ale nechci, abys udělal chybu, která tě bude stát víc než rozbité koleno.“

„Takže mi to zakazuješ?“

„Nezakazuju. Ale nabízím ti něco jiného.“ Sáhla jsem do zásuvky a vytáhla obálku s penězi – úspory, které jsme s manželem schovávali pro děti na horší časy.

„Tady máš sto tisíc. Použijte je jako zálohu na vlastní byt nebo lepší podnájem. Chalupu si nechte na víkendy. Prosím.“

Jakub se zarazil. Viděla jsem v jeho očích boj – mezi touhou po svobodě a vědomím, že mu nabízím něco lepšího.

„A co když chci rozhodovat sám?“

„Pak tě budu muset nechat jít,“ řekla jsem tiše.

Následující dny byly plné napětí. Jakub byl uražený, Lucie mi vyčítala, že se do všeho pletu, manžel mlčel a večer si šel raději zaběhat do lesa. Tereza mi napsala dlouhou zprávu, že chápe mé obavy a že by ráda přišla na kávu promluvit si jako ženy.

Seděly jsme spolu u stolu a já jí nalévala čaj.

„Paní Novotná, já Jakuba miluju. Ale taky mám strach. Nejsem si jistá, jestli bych zvládla žít na vesnici celý rok. Ale on je tak nadšený…“

Podívala jsem se na ni – byla mladá, krásná a plná ideálů. Připomněla mi mě samotnou před třiceti lety.

„Terezo, někdy je lepší počkat. Nechat věci uzrát.“

Usmála se smutně. „Já vím.“

Nakonec Jakub přijal mou nabídku – ale ne hned. Trvalo mu to několik týdnů hádek, mlčení i slz. Nakonec přišel domů a položil mi obálku zpátky na stůl.

„Mami… děkuju za všechno. Ale rozhodli jsme se s Terezou zůstat zatím v Brně v podnájmu a šetřit dál. Chalupa bude naše místo na léto.“

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době cítila úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že jsem udělala správnou věc – ale taky jsem věděla, že už nikdy nebude mým malým klukem.

Někdy přemýšlím: Udělala bych to znovu stejně? Nebo bych měla nechat Jakuba spadnout a poučit se z vlastních chyb? Co byste udělali vy na mém místě?