Moje dcera si vybrala lásku, my jsme za to zaplatili – příběh jedné české rodiny

„Mami, já jsem těhotná. A s Honzou chceme bydlet spolu.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna ještě dlouho poté, co ji Klára vyslovila. Stála v kuchyni, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé od pláče. Já jsem jen seděla u stolu, neschopná slova. Vždycky jsem si myslela, že na takovou chvíli budu připravená. Ale nebyla jsem.

„To snad nemyslíš vážně,“ ozval se z obýváku můj muž Petr. „Vždyť Honzu znáš sotva půl roku! A co škola? Co maturita?“

Klára se rozplakala ještě víc. „Já ho miluju! A dítě si nechám. S Honzou to zvládneme.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem vstala a objala ji. Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. V hlavě mi běžely všechny ty starosti – peníze, bydlení, co řeknou sousedi, co rodina. Ale nejvíc mě děsilo, že ztrácím dceru.

Od toho večera už nic nebylo jako dřív. Petr byl naštvaný a uzavřený do sebe. Klára se odstěhovala k Honzovi do jeho malého bytu na sídlišti v Modřanech. My jsme zůstali sami v našem paneláku na Proseku a snažili se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.

Začaly chodit složenky. Klára přišla o brigádu a Honza měl jen poloviční úvazek v supermarketu. Peníze jim nestačily ani na nájem, natož na výbavičku pro dítě. Každý měsíc jsme jim posílali peníze – nejdřív pár tisícovek, pak víc a víc. Petr začal brát přesčasy a já si našla druhou práci jako uklízečka v nemocnici.

Jednou večer jsem seděla v tramvaji cestou domů a přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme Kláru vychovávali s láskou, nikdy jí nic nechybělo. Proč teď máme pocit, že jsme selhali?

Jednoho dne přišla Klára domů s modřinou pod okem. „Spadla jsem ze schodů,“ tvrdila. Ale já poznala, že lže. Honza byl nervózní, často pil a někdy křičel tak, že ho slyšeli i sousedi. S Petrem jsme se pohádali jako nikdy předtím.

„Musíme ji odtamtud dostat,“ řekl mi jednou večer.

„Ale ona nechce! Pořád ho miluje…“

„A my budeme jen přihlížet? Nebo ji necháme padnout na dno?“

Nevěděla jsem, co dělat. Každý den jsem se bála dalšího telefonátu, další špatné zprávy. Klára byla tvrdohlavá po mně – nechtěla si nechat pomoct.

Pak přišel den porodu. Klára nám zavolala v noci: „Mami, mám bolesti…“ Petr mě vezl autem do porodnice v Motole a já celou cestu brečela strachy i úlevou.

Malý Matyášek se narodil zdravý, ale Klára byla vyčerpaná a Honza nepřišel ani na porodní sál. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku.

„Mami, já nevím, jestli to zvládnu,“ šeptala.

„Zvládneš. My ti pomůžeme,“ slíbila jsem jí a doufala, že to není lež.

Po návratu z porodnice se situace ještě zhoršila. Honza byl čím dál agresivnější a jednoho dne Kláru vyhodil i s dítětem na chodbu. Volala mi v slzách: „Mami, můžu domů?“

Petr byl nejdřív naštvaný: „Tohle jsme ti říkali! Ale stejně pojď…“

Klára se s Matyáškem nastěhovala zpátky k nám do malého bytu 2+1. Najednou jsme byli čtyři a všechno bylo vzhůru nohama – pleny, noční vstávání, hádky o peníze i o budoucnost.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a slyšela Kláru brečet za dveřmi pokoje. Petr mlčky koukal na televizi a já měla chuť utéct pryč.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ zeptala se mě Klára později.

„Co?“

„Že být dospělá je tak těžký…“

Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

Dnes je Matyáškovi rok a půl. Klára si našla práci v kavárně a pomalu se staví na vlastní nohy. Honza už o ně nejeví zájem. My s Petrem jsme unavení, zadlužení a někdy si říkáme, jestli jsme udělali dobře, že jsme tolik obětovali.

Ale když vidím Kláru s Matyáškem smát se na hřišti před domem, říkám si: Možná to stálo za to.

Jen někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi tím být dobrým rodičem a tím nechat dítě padnout? Měli jsme jí víc důvěřovat? Nebo jsme měli být přísnější? Co byste udělali vy?