Lekce pro Ondřeje: Cena nevráceného času

„Proč jsi zase přišel pozdě?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zabouchl dveře bytu na Vinohradech. Hlas Kláry byl ostrý jako nůž, ale já už neměl sílu odpovídat. V tramvaji jsem stál namačkaný mezi cizími lidmi, hlavou mi běžely všechny ty dny, kdy jsem se snažil být včas, být lepší, být dost. Ale nikdy to nestačilo.

„Promiň, měl jsem poradu v práci. Šéf mě zdržel,“ zamumlal jsem a pověsil kabát. Klára se ani neotočila od sporáku. „To říkáš pokaždé. Víš vůbec, kolik času jsem dneska strávila přípravou večeře? A ty přijdeš pozdě jako vždycky.“

Mlčel jsem. Věděl jsem, že hádka je nevyhnutelná. V posledních měsících jsme se hádali pořád. O maličkosti – o to, kdo koupí mléko, kdo vynese koš, kdo zapomněl zalít kytky. Ale pod tím vším byla hlubší trhlina. Já jsem do toho vztahu dával všechno – čas, energii, sny. Klára byla krásná, chytrá a ambiciózní. Ale nikdy mi nedala pocítit, že si mě váží.

Sedli jsme si ke stolu. Klára mlčky nabírala polévku. „Víš, Ondřeji,“ začala po chvíli tišeji, „já už takhle dál nemůžu.“

Ztuhl jsem. „Co tím myslíš?“

„Myslím… že bychom si měli dát pauzu.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno úsilí, všechny ty večery, kdy jsem čekal na její zprávu, všechny dárky k výročí, všechny kompromisy… Pro nic?

„Kláro… já…“ hledal jsem slova. Ale ona už byla rozhodnutá.

„Potřebuju čas pro sebe. Ty taky.“

Zbytek večera proběhl v tichu. Když jsem ležel v posteli a slyšel její tiché vzlyky z vedlejšího pokoje, poprvé v životě jsem si připadal opravdu sám.

Další dny byly mlhavé. Chodil jsem do práce jako robot. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži.

„Hele, Ondro, nechceš zajít na pivo?“ zeptal se mě Petr z účtárny.

Přikývl jsem. V hospodě U Jelena jsme seděli dlouho do noci.

„Víš,“ začal Petr opatrně, „já tě s Klárou nikdy moc nechápal. Ty jsi pro ni dělal první poslední a ona…“

„Já vím,“ přerušil jsem ho. „Ale když někoho miluješ…“

Petr pokrčil rameny: „Jasně. Ale nesmíš zapomínat na sebe.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho potom.

Začal jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Jak často jsem rušil schůzky s kamarády kvůli Kláře. Jak jsem přestal jezdit za rodiči do Plzně, protože Klára neměla ráda moji mámu. Jak jsem odkládal své koníčky – běhání po Letné, čtení detektivek od Štorcha – jen abych byl s ní.

Jednou večer mi zavolala máma.

„Ondro, dlouho ses neozval. Je všechno v pořádku?“

Cítil jsem v hlase výčitku i starost.

„Jo… vlastně ne,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Máma mlčela a pak řekla: „Přijeď domů na víkend. Udělám ti svíčkovou.“

V Plzni mě přivítala vůně domova a objetí rodičů. Táta mi podal pivo a sedli jsme si na zahradu.

„Víš, synku,“ začal táta pomalu, „život je krátkej na to, abys ho trávil s někým, kdo si tě neváží.“

Ta slova mě zasáhla víc než cokoliv předtím.

Po návratu do Prahy jsem začal přemýšlet o svém životě jinak. Zkusil jsem zavolat starým kamarádům – Martinovi z gymplu i Janě z vysoké.

„Ondro! Kde jsi byl celou tu dobu?“ smála se Jana do telefonu.

„Ztratil jsem se,“ přiznal jsem upřímně.

Začali jsme se vídat častěji. S Martinem jsme šli na fotbal Sparty a s Janou na výstavu do DOXu. Pomalu jsem si uvědomoval, jak moc mi chyběly obyčejné věci – smích s přáteli, pocit sounáležitosti.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Kláry: „Můžeme se sejít?“

Setkali jsme se v kavárně na Národní třídě. Klára byla nervózní.

„Ondro… chci ti poděkovat za všechno. Ale myslím, že je lepší jít dál každý svou cestou.“

Přikývl jsem. Tentokrát už to nebolelo tolik jako dřív.

Když jsem šel domů přes Karlův most a díval se na rozsvícenou Prahu, cítil jsem zvláštní klid.

Doma jsem si sedl ke stolu a napsal si na papír: „Čas je to nejcennější, co mám.“

Od té doby si dávám pozor na to, komu svůj čas věnuji. Naučil jsem se říkat ne lidem i situacím, které mi nic nedávají zpět.

Někdy večer přemýšlím: Kolik let života jsme ochotni obětovat pro někoho, kdo nás nikdy opravdu neviděl? A kdy konečně pochopíme svou vlastní hodnotu?