Když vám tchyně vezme i poslední kousek domova: Příběh Marušky z Brna

„To snad nemyslíš vážně, Libuško! Kam si myslíš, že jdeš s tou konvicí?“ vyhrkla jsem, když jsem ji uviděla, jak balí naši poslední rychlovarnou konvici do igelitky. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr, můj muž, seděl v obýváku a dělal, že nic neslyší.

„Maruško, to je moje konvice. Koupila jsem ji před pěti lety, když jste ještě neměli ani na máslo,“ odsekla tchyně a ani se na mě nepodívala. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co si od nás něco odnesla – nejdřív mikrovlnku, pak žehličku a teď i tu zatracenou konvici.

Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Ale od chvíle, kdy jsme se s Petrem nastěhovali do jeho bytu v Brně-Žabovřeskách, jsem měla pocit, že jsem tu jen na návštěvě. Tchyně Libuše bydlela o patro výš a měla klíče od našeho bytu – prý pro případ nouze. Jenže nouze byla podle ní každý den.

„Petře, řekni něco!“ obrátila jsem se zoufale na manžela. On jen pokrčil rameny a zabručel: „Nech to být, Maruško. Máma to potřebuje.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že v tomhle boji stojím sama. Každý den jsem se vracela z práce domů s obavou, co zase zmizelo. Jednou to byly ručníky, jindy hrnce nebo dokonce moje oblíbené hrníčky po babičce. Libuše vždycky našla nějaký důvod – prý je potřebuje na chalupu nebo pro svou sestru.

Začala jsem být podrážděná a unavená. V práci v nemocnici jsem musela být neustále milá na pacienty, ale doma už mi docházela trpělivost. S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. „Proč jí nikdy nic neřekneš? Proč jí všechno dovolíš?“ vyčítala jsem mu večer za dveřmi ložnice.

Jednou večer jsem zaslechla Libuši na chodbě, jak si s někým povídá: „Maruška je moc měkká, ta nikdy nic neřekne. Petr je po mně – ví, že rodina je nade vše.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. Byla jsem pro ně jen někdo navíc, kdo nemá právo rozhodovat o vlastním životě.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat vztek a bezmoc. Každý zápis byl plný slz a otázek: Proč mě Petr nepodpoří? Proč mám pocit, že tu nepatřím? Proč musím bojovat o každou lžičku?

Jednoho dne přišla Libuše s tím, že potřebuje naši ledničku – prý ta její vypověděla službu. To už bylo moc i na mě. „Ne! Ledničku si neodneseš! To už je vážně moc!“ vykřikla jsem a postavila se jí do cesty.

Libuše na mě vytřeštila oči: „Co si to dovoluješ? Vždyť je to všechno stejně moje! Kdyby nebylo mě, nemáte kde bydlet!“

V tu chvíli přišel Petr a začal nás uklidňovat: „Holky, nehádejte se…“

„Neříkej mi holka! Nejsem tvoje dítě!“ vyjela jsem na něj poprvé v životě tak ostře, až oba ztichli.

Ten večer jsem poprvé spala v obýváku na gauči. Petr za mnou přišel až nad ránem. „Maruško, já nevím, co mám dělat… Máma je prostě taková.“

„A já? Já tu mám jen přežívat? Chci domov! Chci mít pocit bezpečí! Chci vědět, že když přijdu domů, najdu tam svoje věci!“ rozplakala jsem se.

Dny plynuly a já cítila, jak se mezi mnou a Petrem staví zeď mlčení. V práci si kolegyně všimly, že nejsem ve své kůži. „Co se děje?“ ptala se mě jednou Jana při obědě.

„Mám pocit, že mi někdo krade život…“ přiznala jsem tiše.

Jana mě pohladila po ruce: „Musíš si nastavit hranice. Jinak tě to zničí.“

Toho večera jsem seděla u stolu s papírem a tužkou a psala dopis – sama sobě i Petrovi. Popsala jsem všechno: jak se cítím, co mi chybí a co už dál nechci snášet.

Druhý den večer jsem dopis položila Petrovi na polštář. Když ho dočetl, dlouho mlčel. Pak řekl: „Máš pravdu. Musíme něco změnit.“

Začali jsme spolu chodit na párovou terapii do Poradny pro rodinu v centru Brna. Nebylo to snadné – Petr měl pocit viny vůči matce, já zase strach z konfliktů. Ale pomalu jsme se učili říkat ne a chránit svůj prostor.

Libuše zuřila. Několik týdnů s námi nemluvila. Ale když viděla, že už jí nedovolíme brát si věci bez ptaní a že jsme změnili zámek u dveří, začala couvat.

Dnes už vím, že domov není o věcech – ale o pocitu bezpečí a respektu. S Petrem jsme silnější než dřív. A já už nikdy nedovolím nikomu – ani vlastní tchyni – aby mi vzal můj klid.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen v Česku zažívá něco podobného? Proč máme takový strach říct dost? A kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ztrátou sebe sama?