Když tě někdo nemiluje: Můj život s Petrem a 15 znamení, která jsem ignorovala

„Proč jsi zase zapomněl koupit mléko? Vždyť jsem ti to říkala už ráno!“ vyhrkla jsem, sotva Petr zavřel dveře od bytu. Stál tam, kabát ještě na sobě, a díval se na mě tím svým prázdným pohledem. „Mám toho v práci dost, nemůžu myslet na každou blbost,“ odsekl a prošel kolem mě do ložnice. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý chlad. Už dávno jsem si zvykla na jeho nezájem, ale pokaždé to zabolelo stejně.

Pamatuju si, jak jsme se poznali na oslavě u kamarádky Jitky. Petr byl vtipný, pozorný, uměl naslouchat. Tehdy jsem si myslela, že je to muž mého života. První roky byly krásné – smáli jsme se, cestovali po Česku, plánovali budoucnost. Jenže pak přišla svatba, hypotéka na byt v Modřanech a každodenní rutina. Najednou se z Petra stal někdo jiný. Přestal se ptát, jak se mám. Přestal mě objímat. Přestal se mnou mluvit o čemkoli jiném než o účtech nebo o tom, co je potřeba zařídit.

Začala jsem hledat chybu v sobě. Možná jsem moc náročná? Možná bych měla být trpělivější? Když jsem se svěřila mámě, jen mávla rukou: „Chlapi jsou prostě takoví. Hlavně že tě nebije a nenadává ti.“ Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku. Každý večer jsme seděli u televize, každý ponořený do svého mobilu. Když jsem se pokusila začít rozhovor, Petr jen zabručel nebo mě odbyl.

Jednou večer jsem slyšela jeho telefon vibrovat. Na displeji svítilo jméno „Radek – práce“. Petr odešel do kuchyně a dlouho tam šeptal do telefonu. Když jsem se zeptala, s kým mluvil tak dlouho, jen odsekl: „To tě nemusí zajímat.“ Začala jsem být podezřívavá. Ale místo abych si stála za svým, stáhla jsem se do sebe. Nechtěla jsem být ta žárlivá manželka.

Čím dál častěji jsme se hádali kvůli maličkostem – neumytému nádobí, zapomenutému nákupu, jeho pozdním příchodům domů. On mi vyčítal, že pořád něco řeším a nikdy nejsem spokojená. Já mu zase vyčítala jeho lhostejnost. Někdy jsme spolu nemluvili celé dny.

Nejhorší bylo ticho. To dusivé ticho mezi námi, kdy jsem měla pocit, že žiju s cizincem. Když jsme šli na rodinnou oslavu k jeho rodičům do Berouna, hráli jsme před ostatními šťastný pár. Jeho matka mě vždycky poplácala po ruce: „Petřík je trochu uzavřený, ale on tě má rád po svém.“ Jenže já už tomu nevěřila.

Jednoho dne jsem našla v jeho bundě lístek z kina – byl tam sám? Nebo s někým jiným? Když jsem se zeptala, rozčílil se: „Ty mi nevěříš? To je tvoje chyba!“ A já zase ustoupila. Byla jsem unavená z věčných konfliktů.

Začala jsem si psát seznam znamení, která mi ukazovala, že mě Petr nemiluje:
1. Nikdy mi neřekl, že mě má rád.
2. Nepamatuje si důležité dny.
3. Nikdy mě neobejme jen tak.
4. Vždycky má čas na kamarády, ale ne na mě.
5. Nezajímá ho moje práce ani moje pocity.
6. Vždycky mám pocit, že ho obtěžuji.
7. Když pláču, odejde z místnosti.
8. Nikdy mi nepomůže s domácností bez připomínání.
9. Před ostatními se tváří milejší než doma.
10. Nikdy neplánuje společné aktivity.
11. Vždycky má poslední slovo.
12. Když něco potřebuju, je to problém.
13. Nikdy mi nedal žádné překvapení.
14. Když mám radost, ignoruje to.
15. Když mám strach nebo starosti, bagatelizuje je.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a dívala se na ten seznam. Slzy mi tekly po tváři a já si uvědomila, že už nechci dál žít ve lži. Druhý den ráno jsem Petrovi řekla: „Já už takhle nemůžu dál.“ Podíval se na mě bez emocí: „Tak co chceš dělat?“

„Chci odejít,“ odpověděla jsem tiše.

Následovalo několik týdnů plných hádek a výčitek – od něj i od rodiny. Moje sestra Jana mi vyčetla: „Vždyť jste spolu tolik let! To chceš všechno zahodit?“ Ale já už věděla, že musím myslet i na sebe.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Někdy je mi smutno, ale cítím úlevu. Učím se mít ráda samu sebe a nebát se samoty. Občas potkám Petra na ulici – vždycky jen kývne hlavou a jde dál.

Kolik z nás žije ve vztahu bez lásky jen proto, že máme strach ze samoty? Kolik znamení ještě musíme ignorovat, než si přiznáme pravdu?