Když dcera volá jen kvůli penězům: Příběh matky, která ztratila kontakt s vlastním dítětem

„Mami, potřebuju tři tisíce. Můžeš mi je poslat ještě dnes?“ Lucčin hlas zněl v telefonu odměřeně, skoro cize. Byla středa večer, venku pršelo a já seděla u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly. Už ani nevím, kdy jsme si naposledy povídaly o něčem jiném než o penězích.

Vzpomínám si na dobu, kdy byla Lucie malá. Každý večer jsme spolu četly pohádky, smály se a plánovaly výlety na Karlštejn nebo do ZOO v Troji. Teď je jí dvacet čtyři a já mám pocit, že ji nepoznávám. Když mi volá, vždycky to znamená jediné: potřebuje peníze. Nikdy se nezeptá, jak se mám. Nikdy nepřijde jen tak na kávu. Jen čísla, částky, termíny.

„Lucinko, co se děje? Proč potřebuješ zase peníze?“ ptám se opatrně, ale vím, že odpověď bude stejná jako vždycky.

„Mami, to je moje věc. Pošleš mi je, nebo ne?“ Její hlas je tvrdý, netrpělivý. Slyším v něm vzdor i zoufalství. Vím, že má problémy – s prací, s bydlením, s přáteli. Ale nikdy mi o nich nechce říct víc.

Položím telefon a cítím, jak mi po tváři stékají slzy. Kde jsem udělala chybu? Byla jsem přísná? Nebo naopak moc měkká? Po rozvodu s jejím otcem jsem dělala všechno pro to, aby Lucii nic nechybělo. Pracovala jsem přesčasy v nemocnici, abych jí mohla koupit nové boty na taneční nebo zaplatit školní výlet do Krkonoš. Možná jsem jí dávala víc věcí než času.

Vzpomínám si na poslední Vánoce. Přijela jen na hodinu. Dala mi rychlou pusu na tvář, podala mi balíček ponožek a hned spěchala za kamarády. Seděla jsem pak sama u stolu a dívala se na staré fotografie – Lucie v první třídě s copánky, Lucie na maturitním plese v modrých šatech. Kde je ta holčička? Kde je ta blízkost?

Jednou jsem sebrala odvahu a šla za ní do jejího podnájmu na Žižkově. Otevřela mi ve dveřích v teplákách, v bytě byl nepořádek a všude prázdné plechovky od energetických nápojů. „Co tu děláš?“ zeptala se podrážděně.

„Jen jsem tě chtěla vidět… Přinesla jsem ti bábovku.“

„Nemám čas, mami. Musím do práce.“

Stála jsem tam s bábovkou v ruce a cítila se jako vetřelec v životě vlastní dcery.

Někdy si říkám, jestli za to může dnešní doba – tlak na výkon, sociální sítě, neustálé porovnávání s ostatními. Lucie mi jednou řekla: „Ty tomu nerozumíš, mami. Všichni mají lepší práci, lepší byty, lepší životy.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že štěstí není v penězích ani v drahých věcech. Ale ona mě neposlouchala.

Moje sestra Jana mi radí: „Musíš být tvrdší. Přestaň jí posílat peníze! Takhle ji nikdy nenaučíš samostatnosti.“ Ale já mám strach. Co když jí opravdu něco chybí? Co když ji tím ztratím úplně?

Jednou jsem jí peníze neposlala. Celý týden se neozvala. Každý den jsem kontrolovala telefon, jestli nezavolá aspoň proto, že mě má ráda. Nakonec přišla SMS: „Dík za nic.“ To mě bolelo víc než cokoli jiného.

Začala jsem chodit k psycholožce. Říkala mi: „Musíte si nastavit hranice. Vaše láska není o penězích.“ Ale jak to udělat? Jak být matkou a zároveň nebýt bankomatem?

Nedávno jsem potkala Lucii náhodou v tramvaji číslo 9. Seděla u okna, sluchátka v uších, oči upřené do mobilu. Neviděla mě. Chvíli jsem ji pozorovala – byla unavená, bledá, smutná. Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, že všechno bude dobré. Ale bála jsem se odmítnutí.

Doma večer sedím u stolu a píšu jí zprávu: „Lucinko, chybíš mi. Nechci ti dávat jen peníze. Chci být tvoje máma.“ Odpověď nepřichází.

Někdy mám pocit, že jsme každá na jiné planetě. Já toužím po blízkosti a ona po svobodě – nebo po jistotě? Nevím.

Možná je tohle příběh mnoha matek v Česku – snažíme se dát dětem všechno a nakonec zůstaneme samy s prázdnýma rukama a srdcem plným otázek.

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je možné znovu najít cestu ke svému dítěti? Nebo už je pozdě?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo říct „ne“ vlastní dceři? A kde je hranice mezi pomocí a závislostí?