Nejsem tvoje služka! — Jak jsem po dvaceti letech manželství zjistila, že jsem ztratila samu sebe

„Nejsem tvoje služka!“ vykřikla jsem, až se to rozlehlo celým bytem. V tu chvíli jsem stála uprostřed kuchyně, v ruce mokrý hadr, na sobě staré tepláky a tričko s flekem od omáčky. Petr se na mě díval s tím svým obvyklým výrazem – překvapený, podrážděný, možná i trochu znechucený. „Jano, co ti zase je? Jen jsem se zeptal, co jsi dneska dělala. Vždyť jsi celý den doma.“

V tu chvíli mi v hlavě explodovala lavina vzpomínek. Dvacet let. Dvacet let jsem byla tou, co vaří, pere, uklízí, stará se o děti, běhá po úřadech, nakupuje, řeší školu, doktory, kroužky. Dvacet let jsem byla ta neviditelná síla v pozadí, která drží rodinu pohromadě. A přesto – nebo právě proto – jsem pro něj byla jen někdo, kdo „sedí doma“.

Pamatuji si ten den, kdy jsme se brali. Bylo mi dvacet tři a Petr byl můj svět. Byla jsem plná snů – chtěla jsem psát knihy, cestovat, poznávat svět. On byl klidný, praktický, trochu uzavřený. „Jano, ty jsi taková snílek,“ smál se tehdy a já si myslela, že mě miluje právě proto. Po svatbě jsme koupili malý byt v paneláku na Jižním Městě. Narodila se nám Terezka a pak Honzík. Najednou nebyl čas na psaní ani na sny. Byla jsem máma na plný úvazek.

Petr pracoval v bance a domů chodil unavený. „Já vydělávám peníze, ty se staráš o domácnost,“ říkal často. Ze začátku mi to nevadilo – byla jsem přesvědčená, že takhle to má být. Jenže roky plynuly a já začala být unavená. Ne fyzicky – ale duševně. Každý den stejný: snídaně, škola, úklid, nákup, vaření, úkoly s dětmi, večer televize a Petrův nezájem.

Jednou večer jsem se pokusila začít rozhovor: „Petře, myslíš, že bych mohla začít psát? Třeba články na internet? Jen tak pro radost…“

Zvedl oči od televize: „A kdo bude dělat večeři? Máš dost práce doma.“

Tenkrát jsem to vzdala. Ale ta věta ve mně zůstala jako trn.

Děti rostly a já se stávala čím dál průhlednější. Terezka mi jednou řekla: „Mami, proč jsi pořád doma? Ty nemáš žádné kamarádky?“ Honzík zase: „Táta říkal, že jsi doma proto, že neumíš vydělávat peníze.“

Začala jsem si připadat jako stín. Přestala jsem se malovat, přestala jsem si kupovat nové oblečení. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem unavenou ženu s kruhy pod očima a pohledem bez jiskry.

A pak přišel ten večer. Petr přišel domů později než obvykle a místo pozdravu jen utrousil: „Co jsi dneska dělala? Kromě toho, že jsi seděla doma?“

V tu chvíli to ve mně bouchlo.

„Co jsem dělala? Ráno jsem vstala v šest, připravila snídani dětem i tobě. Odvedla děti do školy a školky. Nakoupila jsem, uklidila celý byt – protože ty si nevšimneš ani toho bordelu pod stolem! Uvařila jsem oběd i večeři! Pomohla Terezce s úkolem z matiky – protože ty na to nikdy nemáš čas! A víš co? Ani jednou jsi mi nepoděkoval! Nikdy!“

Petr jen pokrčil rameny: „No tak promiň… Ale já taky makám.“

V tu chvíli jsem věděla, že už dál nemůžu.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o svém životě. Kde je ta Jana, která chtěla psát knihy? Kde je ta holka s jiskrou v oku? Kde je moje důstojnost?

Druhý den ráno jsem vstala dřív než všichni ostatní. Sedla jsem si ke stolu a napsala první stránku povídky. Bylo to o ženě uvězněné ve vlastním životě. Slzy mi tekly po tváři – ale poprvé po letech to byly slzy úlevy.

Začala jsem chodit na procházky sama. Koupila jsem si nové šaty – jen tak pro sebe. Přihlásila jsem se do kurzu tvůrčího psaní v knihovně na Chodově. Petr se nejdřív zlobil: „To budeš utrácet za nějaké nesmysly?“ Ale tentokrát jsem ustála jeho výčitky.

Děti si nejdřív stěžovaly: „Mami, proč nejsi doma?“ Ale pak si zvykly.

Začala jsem psát blog o svém životě ženy v domácnosti. Ozvalo se mi spoustu žen – některé mi psaly: „Jano, jako bys psala o mně.“

Petr se změnil – nebo spíš ukázal svou pravou tvář. Přestal se mnou mluvit úplně. Doma bylo ticho jako v hrobě.

Jednou večer přišel za mnou do ložnice: „Jano, co to s tebou je? Proč už nejsi jako dřív?“

Podívala jsem se mu do očí: „Protože už nechci být tvoje služka.“

Nevím, jak to dopadne dál. Možná odejdu. Možná zůstanu – ale už nikdy nebudu tou neviditelnou ženou bez hlasu.

Někdy si říkám: Kolik žen kolem nás žije stejný příběh? Kolik z nás zapomnělo na své sny jen proto, aby byly pro někoho samozřejmostí?

A vy – kdy jste naposledy udělali něco jen pro sebe?